ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2964.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2964/2017-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO 00064581 zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi č. 134/15, proti žalovaným 1) D. T. , zastoupené JUDr. Jakubem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná č. 678/9, 2) neznámým dědicům po J. M. A. , o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 205/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2017 č. j. 18 Co 117/2017-51, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. února 2017 č. j. 15 C 205/2016-44 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 30. 5. 2016 se žalobce domáhá určení vlastnického práva k blíže specifikovaným pozemkům v k. ú. Č. m. Jako žalované č. 2 označil neznámé dědice po J. M. A., narozené dne a zemřelé dne 21. října 2014, naposledy bytem S. k. V. B. a S. I., B., BH5 1 DP, 40 H. road, F. 7.
Podáním adresovaným Obvodnímu soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 2. 2017 požádal žalobce s odkazem na ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. o ustanovení opatrovníka žalovaným č. 2.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 21. 2. 2017 č. j. 15 C 205/2016-44 zamítl návrh žalobce ze dne 4. 2. 2017 na ustanovení opatrovníka žalovaným č. 2. Dospěl k závěru, že v dané situaci se nejedná o situaci, kdy je možné přistoupit k ustanovení opatrovníka neznámým dědicům, jak je předpokládáno v ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř., neboť není zřejmé, zda okruh dědiců po J. M. A. nebyl dosud stanoven, nebo zda bylo dědické řízení ukončeno a okruh dědiců je již znám.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2017 č. j. 18 Co 117/2017-51 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil soudu prvního stupně, že v dané situaci není možné ustanovit opatrovníka neznámým dědicům podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř., jelikož žalobce netvrdil, zda dědické řízení po této osobě již skončilo, nebo stále probíhá (ať už v České republice nebo v zahraničí). Soud může přistoupit k ustanovení opatrovníka neznámým dědicům podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. pouze v případě, že by žalobci byla známa existence probíhajícího dědického řízení po zůstavitelce, ale nebyl by doposud zjištěn okruh dědiců, a nebylo by tedy zřejmé, s kým má být v řízení jednáno. Za dané situace, vzhledem k nedostatku tvrzení ze strany žalobce, však ustanovení opatrovníka neznámým dědicům možné není.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že soudy obou stupňů, které nevyhověly návrhu na ustanovení opatrovníka žalovaným č. 2, nesprávně vyložily hypotézu ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř., jestliže možnost ustanovení opatrovníka neznámým dědicům omezily pouze na situaci, kdy je známa skutečnost probíhajícího dědického řízení, avšak okruh dědiců nebyl zatím stanoven, a nepřipustily ustanovení opatrovníka neznámým dědicům ve chvíli, kdy není zřejmé, zda bylo započato, probíhá, případně bylo již ukončeno dědické řízení po zemřelém zůstaviteli. Žalobce má za to, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení §29 odst. 3, a to v situaci „kdy je téměř jisté, že J. M. A. již zemřela, přičemž její dědicové jsou neznámí a není ani známo, zda vůbec proběhlo dědické řízení“, je takové rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud se již v minulosti otázkou jmenování opatrovníka neznámým dědicům zabýval a podle názoru žalobce došlo ze strany odvolacího soudu k nepřípustnému odchýlení se od dosavadní praxe dovolacího soudu (Sbírka rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 65/1972). Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná č. 1 se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu o ustanovení opatrovníka záviselo na vyřešení otázky procesního práva, na výkladu a aplikaci ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř, tj. zda za situace, kdy zůstavitelka zemřela v zahraničí, je možné ustanovit opatrovníka neznámým dědicům v případě, že není zřejmé, zda již proběhlo dědické řízení a byl stanoven okruh dědiců či nikoli. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. pokud neučiní jiná opatření, může předseda senátu ustanovit opatrovníka také neznámým dědicům zůstavitele, nebyl-li dosud v řízení o dědictví stanoven okruh jeho dědiců, účastníku, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí o návrhu žalobce na ustanovení opatrovníka žalovaným č. 2 (neznámým dědicům po J. M. A.) dospěl, shodně se soudem prvního stupně, k závěru, že nezbytnou podmínkou pro ustanovení opatrovníka neznámým dědicům je existence probíhajícího dědického řízení, ve kterém však doposud nebyl stanoven okruh dědiců. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.
V uvedeném případě, jak konstatoval odvolací soud, žalobce správně dovodil nutnost podat žalobu proti právním nástupcům obou dědiček po A. Š., katastrální vlastnici nemovitých věcí, které jsou předmětem určovací žaloby, narozené dne 18. 7. 1896, zemřelé dne 26. 4. 1980. Žalobce tedy v žalobě správně označil jako žalovanou č. 1, jemu známou závětní dědičku po V. Š., jedné ze dvou dědiček po A. Š., a jako druhé žalované označil neznámé dědice po J. M. A., aniž by však mohl zjistit jejich identitu. Ze spisu dále vyplývá, že ani soudu prvního stupně se dědice nepodařilo dohledat.
V případě, že se při použití právní normy vyskytují pochybnosti o jejím výkladu, lze tyto pochybnosti odstranit výkladem, a to zejména jazykovým, historickým, systematickým a teleologickým.
Z jazykového výkladu ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř., znění věty „pokud neučiní jiná opatření, může předseda senátu ustanovit opatrovníka také neznámým dědicům zůstavitele, nebyl-li dosud v řízení o dědictví stanoven okruh jeho dědiců“ je možné dovodit pouze toliko, že lze k ustanovení opatrovníka neznámým dědicům přistoupit v takovém případě, kdy v řízení o dědictví nebyl do okamžiku rozhodnutí o ustanovení opatrovníka stanoven okruh dědiců. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ovšem vyplývá, že nelze s jistotou tvrdit, že dědické řízení ohledně zůstavitelky nebylo skončeno a na uvedenou situaci tedy není možné aplikovat ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. Soudy ale zřejmě ponechaly stranou skutečnost, že za daného skutkového stavu, v souladu s ustanovením §74 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „ZMPS“), vzhledem k tomu, že se jedná o nemovité věci nacházející se na území České republiky, je k projednání dědictví po zemřelém vlastníkovi takové nemovitosti dána výlučná pravomoc českých soudů. Za správný tedy nelze požadovat takový závěr odvolacího soudu, který připouští možnost, že projednání dědictví po zůstavitelce již proběhlo a okruh dědiců byl tedy stanoven. Dědictví po J. M. A. mohlo být projednáno výlučně českými soudy, a pokud by tomu tak bylo, byla by taková skutečnost pro soud snadno zjistitelná. Vzhledem k tomu, že k uvedenému zjištění soudy nedospěly, nelze konstatovat jinak, než že ustanovení §29 odst. 3 je v daném případě použitelné.
Nadto dovolací soud uvádí, že v soudní praxi není pochyb o tom, že ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř neupírá možnost ustanovení opatrovníka neznámým dědicům ani v případě, že není zřejmé, zda probíhá, případně bylo ukončeno dědické řízení po zůstaviteli.
Jak poukázal sám dovolatel, již v minulosti vyjádřil bývalý Nejvyšší soud Slovenské socialistické republiky názor ve Zprávě ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod číslem 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“), ve které připustil možnost ustanovení opatrovníka neznámým dědicům, a to i v případě, že vlastník zapsaný do katastru nemovitostí zemřel a není možné zjistit, zda již proběhlo dědické řízení, ani okruh určených dědiců. (Ak ten, kto bol zapísaný v pozemkovej knihe ako vlastník, zomrel, treba zistiť, kto je jeho dedičom, a konať proti nemu. Vyskytli sa však prípady, keď je síce zistené, že pozemnoknižný vlastník zomrel, nemožno však už zistiť, či sa po ňom viedlo konanie o dedičstve, ani kto bol po ňom dedičom.)
V uvedeném stanovisku se bývalý Nejvyšší soud Slovenské socialistické republiky dále zabýval otázkou, zda je možné v řízení s ustanoveným opatrovníkem neznámým dědicům rozhodnut ve věci samé, přičemž dospěl k závěru, že takový postup není nepřípustný. [V otázke, či je správny postup súdov, ktoré pripúšťajú žaloby smerujúce proti neznámym dedičom, menujú im opatrovníka a v takomto spore meritórne rozhodujú, nie sú názory jednotlivých súdov jednotné. Bývalý Najvyšší súd nepovažoval však napr. vo svojom rozhodnutí sp. zn. 4 Cz 9/69 v zásade takýto postup za neprípustný; v odôvodnení svojho rozsudku uviedol aj toto: "Bolo povinnosťou súdu, keď ustanovoval opatrovníka žalovaným, zistiť, či sú tu predpoklady pre ustanovenie opatrovníka podľa §29 O. z. resp. §29 O. s. p. Prinajmenšom mal mať zistené, či Š. T. a S. T. zomreli, kedy zomreli a či nie sú známi ich právni nástupcovia. Aj keby menovaní spoluvlastníci boli zomreli v cudzine a aj keby tam zomreli ako iní než československí štátní občania, malo byť dedičstvo po nich, pokiaľ ide o nehnuteľnosti ležiace na území Československej socialistickej republiky, prejednané na tunajšom štátnom notárstve (porov. §45 zákona č. 97/1963 Zb. o medzinárodnom práve súkromnom a procesnom). Potom by bolo treba žalovať priamo ich právnych nástupcov. Keby, pravda, títo neboli známi alebo boli síce známi, ale nebol známy ich pobyt, mohol im byť ustanovený opatrovník, proti ktorému by bol vykonaný spor. Neznámym dedičom po zomretej osobe mohol byť opatrovník ustanovený aj vtedy, keby dedičstvo nebolo dosiaľ prejednané a nebol dosiaľ určený okruh dedičov (t. j. dedičom neprebehla lehota na vyjadrenie, či dedičstvo odmietajú alebo nie)."].
Citované stanovisko lze z výše uvedených důvodů považovat za přiléhavé i na situaci dovolatele a Nejvyšší soud nevidí důvod odchýlit se od závěrů formulovaných ve stanovisku ani v přezkoumávané věci. Uvedený závěr umocňuje procesní postavení dovolatele, ve kterém se dovolatel nikoli vlastní vinou nachází. Po dovolateli nelze spravedlivě požadovat, aby na své náklady zjišťoval skutečnosti o proběhnuvším dědickém řízení v zahraničí a případnou identitu dědiců po zůstavitelce zemřelé v zahraničí, ačkoli v souladu s ustanovením §74 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém měla být pozůstalost zahrnující předmětné nemovité věci projednána výlučně českými soudy. Za správný tedy nelze považovat takový postup předestřený odvolacím soudem, který by za účelem možnosti projednání žaloby o určení vlastnictví po žalobci požadoval zjištění dědiců po zůstavitelce prostřednictvím využití služeb soukromých detektivů nebo advokátů Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, ačkoli by takové zjištění dědiců zůstavitelky nebylo pro uvedený případ použitelné, vzhledem k rozporu s citovanou legislativou České republiky, která stanovuje pro daný případ k projednání dědictví výlučnou pravomoc českých soudů.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud České republiky je zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu