ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3639.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 3639/2018-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Š. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Renatou Volákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Zámecké č. 574/7, proti žalované Z. U., podnikatelce se sídlem XY, zastoupené JUDr. Josefem Heydukem, advokátem se sídlem v Chebu, Májová č. 1150/32, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 263/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. ledna 2018 č. j. 61 Co 251/2017-76, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Heyduka, advokáta se sídlem v Chebu, Májová č. 1150/32.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2018 č. j. 61 Co 251/2017-76 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [ke skutkovému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem a k výkladu tohoto projevu vůle srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4030/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4883/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2521/2013, ze kterých (mimo jiné) vyplývá, že ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje; k dosažení účelu sledovaného ustanovením §60 zákoníku práce není vždy potřebné, aby okamžité zrušení pracovního poměru obsahovalo také údaje o tom, kdy se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, nebo kdy tento důvod vznikl, anebo zda byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru předmětem šetření jiného orgánu, neboť i bez těchto údajů může být nepochybné, proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr; skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen; k výkladu ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska naplnění míry intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a způsobu hodnocení míry této intenzity srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, v nichž byl přijat – mimo jiné – právní názor, že výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek a že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci; jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (k tomu srov. dále odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012); zároveň je třeba mít na zřeteli, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení §301 písm. d) zákoníku práce, jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V projednávané věci je třeba vzít v úvahu, že žalobkyně, která nakládala s penězi (tržbami) žalované, u které byla zaměstnána jako vedoucí prodejny brýlí a kontaktních čoček, odevzdala tržby z dobírek za zakázky z dubna 2015 až na výzvu žalované v červenci 2015, i když jinak tržby odevzdávala vždy jednou týdně, a že intenzitu tohoto porušení pracovních povinností žalobkyně zvyšuje skutečnost, že také zakázku pro svoji tchyni z dubna 2014 zaplatila až na výzvu žalované v červenci 2015. Je zřejmé, že již na základě tohoto jednání žalobkyně (bez ohledu na další skutek, který jí byl vytýkán v okamžitém zrušení pracovního poměru a který spočíval v neoprávněném poskytování brýlových obrub mimo prodejnu) došlo k zpochybnění její spolehlivosti ve vztahu k majetku žalované ve smyslu ustanovení §301 písm. d) zákoníku práce a k narušení vzájemné důvěry mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, která je pro jejich vztah – obzvláště v případě, kdy zaměstnanec samostatně nakládá s penězi zaměstnavatele – nezbytná, a to do té míry, že po žalované nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby (k výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5727/2015).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu