ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4136.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4136/2017-226
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. D. , zastoupeného Mgr. Markétou Protivovou, advokátkou se sídlem v Kladně-Kročehlavech, Kročehlavská č. 70, proti žalovanému PRIMOS, spol. s r. o. se sídlem v Praze 4 – Chodově, Zdiměřická č. 1446/16, IČO 27387194, zastoupenému Mgr. Janem Stínkou, advokátem se sídlem v Kladně, Průchodní č. 346, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, za účasti V. D., jako vedlejší účastnice na straně žalobce, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 172/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2014 č. j. 23 Co 368/2014-160, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 24. dubna 2014 č. j. 12 C 172/2009-123 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou (proti žalovanému V. S.) u Okresního soudu v Kladně dne 22. 10. 2009 (změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby bylo určeno, že „na bytě jednotky v budově na pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, na podílu 15/1000 na společných částech budovy na pozemku – zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území K., obec K. zapsané na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště K. a na podílu 15/1000 k pozemku – zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území K., obec K. zapsané na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště K., vlastnicky náležející žalobci, nevázne zástavní právo smluvní k zajištění pohledávek žalovaného ve výši 900 000 Kč a jejich příslušenství vyplývající ze smlouvy ze dne 24. 7. 2008 zřízené na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 27. 8. 2009 s právními účinky vkladu ke dni 28. 7. 2008 pod č. j. V-4832/2008-203 a na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 8. 2010 zapsané do katastru nemovitostí pod č. j. Z-8644/2010-203“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 24. 7. 2008 uzavřel se žalovaným (s jeho právním předchůdcem V. S.) zástavní smlouvu, na jejímž základě zastavil uvedené nemovitosti k zajištění pohledávky ve výši 900 000 Kč vzniklé podle smlouvy o půjčce ze dne 24. 7. 2008 mezi žalovaným (jeho právním předchůdcem V. S.) jako věřitelem a V. D. jako dlužníkem, že tato smlouva o půjčce tvořila spolu s dodatkem č. 1 smlouvy o půjčce přílohu notářského zápisu ze dne 24. 7. 2008, jehož obsahem bylo prohlášení o uznání závazku a souhlas s vykonatelností notářského zápisu ve smyslu ustanovení §274 písm. d) a e) občanského soudního řádu, avšak že poté, co uběhla lhůta pro vrácení půjčky, se žalobce od V. D. (své matky) dozvěděl, že neobdržela předmětnou částku 900 000 Kč, a že jí tudíž nikdy nebylo poskytnuto žádné plnění podle uzavřené smlouvy o půjčce. S ohledem na tuto skutečnost má žalobce za to, že mezi žalovaným (jeho právním předchůdcem V. S.) a V. D. neexistoval žádný smluvní vztah, na jehož základě by měla právní povinnost zaplatit žalovanému (jeho právnímu předchůdci V. S.) 900 000 Kč, že „k platnému vzniku půjčky nedošlo“, neboť předmět půjčky nebyl odevzdán dlužníkovi (V. D.), a že „neexistence“ této pohledávky má za následek, že podle zástavní smlouvy uzavřené dne 24. 7. 2008, ačkoliv jde o platný právní úkon a i když podle ní bylo vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí, zástavní právo nevzniklo. Žalobce „ve smyslu §93 o. s. ř.“ navrhl, aby do řízení na jeho straně vstoupila V. D. jako vedlejší účastník.
Žalovaný (jeho právní předchůdce V. S.) zejména namítal, že v čl. I. smlouvy o půjčce ze dne 24. 7. 2008 je uvedeno, že účet, na který byla skutečně žalovaným složena částka ve výši 900 000 Kč, byl účet uvedený dlužníkem (V. D.), že mezi účastníky bylo sjednané, že půjčka je splněna připsáním půjčené částky na tento účet, že on sám neví, a ani to nikdy nezkoumal, kdo je vlastníkem tohoto účtu, a že vzhledem k tomu, že číslo bankovního účtu označila V. D., předpokládal, že je to její účet. Uvedl, že „považuje právní konstrukci žalobce za nesprávnou, neboť tato zcela bortí volnost smluvních vztahů a ohrožuje i jistotu těchto vztahů“, že „není přeci možné, aby dlužník, tedy V. D., který určí platební místo, argumentoval tím, že finanční prostředky se k němu nedostaly“, a že toto nebezpečí zůstává na dlužníkovi a nelze je přenést na věřitele.
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 27. 8. 2010 č. j. 12 C 172/2009-31 rozhodl, že „soud připouští, aby do řízení vstoupila další účastnice na straně žalobce a to V. D.“. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce navrhl, aby do řízení vstoupila na straně žalobce V. D., která dne 17. 8. 2010 s přistoupením do řízení souhlasila, a že za této situace soud ve smyslu §92 odst. 1 občanského soudního řádu připustil vstup dalšího účastníka do řízení na straně žalobce. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání.
Okresní soud v Kladně – poté, co usnesením ze dne 15. 12. 2010 č. j. 12 C 172/2009-55 připustil, aby na místo žalovaného V. S. vstoupil do řízení nabyvatel práva společnost PRIMOS, spol. s r. o. se sídlem v Praze 4, Zdiměřická č. 1446/16, IČO 27387194 – usnesením ze dne 19. 1. 2011 č. j. 12 C 172/2009-56 řízení přerušil do pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 Nc 5018/2009. Ze spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 8 Nc 5018/2009 zjistil, že oprávněný V. S. navrhl proti povinné V. D. nařízení exekuce pro částku 900 000 Kč s příslušenstvím, že „v tomto řízení“ je jako předběžná otázka řešeno, „zda mezi účastníky tohoto řízení došlo k půjčce“, a že řízení dosud není skončeno; protože tato otázka je podstatná pro rozhodnutí ve věci, přerušil řízení podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu do doby, než bude pravomocně rozhodnuto „ve věci pod sp. zn. 8 Nc 5018/2009“.
Okresní soud v Kladně – poté, co usnesením ze dne 10. 12. 2012 č. j. 12 C 172/2009-78, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2013 č. j. 23 Co 43/2013-87, rozhodl, že se v řízení pokračuje – rozsudkem ze dne 24. 4. 2014 č. j. 12 C 172/2009-123 žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12 500 Kč k rukám advokátky Mgr. Markéty Protivové. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení soud prvního stupně shledal v tom, že „je nezbytné určit, zda na předmětném bytu patřícím žalobci vázne ve prospěch žalovaného zástavní právo“. Z usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 1. 2012 č. j. 8 Nc 5018/2009-181 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012 č. j. 30 Co 105/2012-233 vzal za prokázáno, že jako předběžná otázka bylo řešeno, zda mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o půjčce, že soud dospěl k závěru, že vůle V. S., původního žalovaného, nesměřovala k uzavření smlouvy o půjčce, že celá transakce proběhla tak, že V. S. nejprve vložil peníze na účet V. L., která je v zápětí z tohoto účtu vyzvedla a ihned peníze předala do dispozice V. S., že v daném případě „smlouva o půjčce nevznikla“, a že jednání V. S. soud hodnotil jako „podvodné jednání, tedy jako absolutně neplatný právní úkon“. Návrh žalovaného na „doplnění řízení“ výslechem svědků V. S., V. L. a Z. L. soud prvního stupně zamítl jako nadbytečné, „plně vyšel z rozhodnutí a skutkových zjištění odvolacího soudu, Krajského soudu v Praze“ a určil, že „na předmětném bytě nevázne zástavní právo“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze – poté, co usnesením ze dne 20. 10. 2014 č. j. 23 Co 452/2014-152 změnil usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 8. 2010 č. j. 12 C 172/2009-31 tak, že vstup V. D., jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, se připouští – rozsudkem ze dne 29. 10. 2014 č. j. 23 Co 368/2014-160 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 800 Kč k rukám advokátky Mgr. Markéty Protivové. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení je dán, neboť žalobce, na jehož nemovitostech vázne zástavní právo zapsané v katastru nemovitostí a dle jehož názoru toto zástavní právo k nemovitostem nevzniklo, nemá jinou možnost obrany, ani možnost podat žalobu na plnění. Odvolací soud dovodil, že i když otázku platnosti smlouvy o půjčce ve výši 900 000 Kč uzavřené mezi V. D. a V. S. dne 24. 7. 2008 mohl soud prvního stupně sám posoudit jako předběžnou otázku, nepochybil, pokud zejména s ohledem na obsáhlost dokazování, a tedy na ekonomiku řízení, v této věci přerušil řízení do pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 Nc 5018/2009. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že notářským zápisem ze dne 24. 7. 2008, sepsaným notářkou I. L., V. D. uznala svůj dluh ve výši 900 000 Kč vůči V.S. a dala svolení k tomu, aby byl notářský zápis podle ustanovení §274 písm. d) a e) občanského soudního řádu vykonatelný, že tento notářský zápis byl exekučním titulem ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 Nc 5018/2009, že povinná V. D. se domáhala zastavení exekuce s tím, že půjčka nevznikla, neboť jí nebyly peníze nikdy odevzdány, že k odvolání povinné V. D. proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 1. 2012 č. j. 8 Nc 5018/2009-181, jímž byl návrh povinné na zastavení exekuce zamítnut, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2012 č. j. 30 Co 105/2012-233 rozhodl, že se exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 9. 2009 č. j. 8 Nc 5018/2009-8 zastavuje, že v exekučním řízení se odvolací soud především zabýval otázkou, zda došlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce mezi V. S. a V. D., přičemž vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně (výslech svědků V. L. a M. D.), z důkazu provedeného obsahem úředního záznamu o podaném vysvětlení učiněném na Policii ČR Z. L. dne 27. 5. 2011 a V. S. dne 29. 8. 2011, vyslechl svědka Z. Z. a „po provedeném řízení“ dospěl k závěru, že půjčka mezi V. S. a V. D. nevznikla, neboť „vůle V. S. nesměřovala k uzavření smlouvy o půjčce, neměl v úmyslu půjčit peníze povinné V. D. – kdyby takový úmysl měl, nepochybně by peníze povinné předal v hotovosti při podpisu listin u notářky, když podle svého vlastního tvrzení měl v tomto okamžiku peníze u sebe k dispozici“, jednání V. S. s ohledem na okolnosti případu hodnotil jako „podvodné jednání, tedy jako absolutně neplatný právní úkon“, a uzavřel, že jestliže oprávněný V. S. nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je dán důvod pro zastavení exekuce. Na základě těchto zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy byla pravomocně vyřešena zásadní předběžná otázka, a to „existence (neexistence)“ pohledávky, kterou mělo zástavní právo zajišťovat, tedy pohledávky V. S., který tuto pohledávku postoupil na žalovaného, za V. D. ve výši 900 000 Kč s příslušenstvím, a to tak, že tato pohledávka neexistuje, nelze dospět k jinému závěru, než že zástavní právo, které bylo zřízeno na nemovitostech žalobce zástavní smlouvou ze dne 24. 7. 2008 uzavřenou mezi zástavním věřitelem V. S. a žalobcem jako „zástavcem“, nevzniklo, a tedy ani na nemovitostech žalobce nevázne, neboť i když je zástavní smlouva platným právním úkonem, zástavní právo nevznikne, jestliže nevznikla pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud plně bez vlastního právního posouzení převzal posouzení předběžné otázky z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012 č. j. 30 Co 105/2012-233, a to v části týkající se „existence (neexistence)“ pohledávky, kterou mělo zástavní právo zajišťovat, tedy pohledávky V. S., který tuto pohledávku za V. D. ve výši 900 000 Kč s příslušenstvím postoupil na žalovaného, že v rámci řízení, ze kterého „v tomto řízení“ soudy obou stupňů vycházely, bylo řešeno zastavení exekuce a pouze jako předběžná otázka byla řešena „existence či neexistence“ předmětné pohledávky, že vyřešení předběžné otázky nemohlo být pro „toto řízení“ závazné, neboť „toto odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu“, a že nelze rovněž přehlédnout, že v rámci „tohoto řízení“ žalovaný označil důkazy, které nebylo možné v předchozím řízení provést, a to zejména výslech Z. L., která byla tehdy nedohledatelná a nyní se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a jejíž výpověď byla pro rozhodování o předběžné otázce (o „existenci či neexistenci“ pohledávky) stěžejní. Dovolatel dále namítá, že v průběhu odvolacího řízení nebyla dořešena otázka okruhu účastníků, neboť o vstupu V. D. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce bylo rozhodnuto až po právní moci rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno, čímž došlo k vážnému pochybení ze strany odvolacího soudu, který měl posečkat s rozhodnutím o odvolání žalovaného až poté, co bude vyřešena otázka okruhu účastníků, a že bylo překvapivé, když odvolací soud rozhodl ve věci samé, aniž by byl jasně vymezen okruh účastníků. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle názoru dovolatele nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se „ve svém odůvodnění“ nikterak nezabývá zdůvodněním, proč zamítl návrhy na doplnění dokazování ze strany žalovaného. Pochybení odvolacího soudu dovolatel spatřuje i v tom, že nenapravil ani v rámci odvolacího řízení pochybení soudu prvního stupně, ke kterým v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo (z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že z důkazů činil skutková zjištění, avšak při jednání před soudem prvního stupně žádné důkazy provedeny nebyly). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc přikázal tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 a dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení otázky procesního práva, zda v řízení o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, mohlo být pro soud závazné vyřešení předběžné otázky „existence či neexistence“ pohledávky, která měla být zajištěna zástavním právem, v exekučním řízení (v řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce). Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak (srov. §159a odst. 1 o. s. ř.). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v §83 odst. 2 o. s. ř., je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu; zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení (srov. §159a odst. 2 o. s. ř.). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého (srov. §159a odst. 3 o. s. ř.). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (srov. §159a odst. 4 o. s. ř.). Uvedené přiměřeně platí též pro výrok pravomocného usnesení (srov. §167 odst. 2 o. s. ř.). Výrok pravomocného rozsudku (usnesení ve věci samé) je tedy – jak vyplývá z výše uvedeného – subjektivně závazný zásadně jen pro účastníky řízení, v němž byl rozsudek (usnesení ve věci samé) vydán, a pro jejich právní nástupce; v případech stanovených zákonem je však výrok rozsudku (usnesení ve věci samé) závazný nejen pro účastníky řízení, ale také pro další osoby v zákoně uvedené, nebo dokonce pro každého.
Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí závaznost (materiální účinky právní moci) rozhodnutí soudu. Skutečnost, že pravomocné rozhodnutí soudu je závazné pro „všechny orgány“, neznamená, že by takový orgán mohl z pravomocného rozhodnutí soudu vždy bez dalšího vycházet. Pro soudy, správní úřady a jiné orgány je výrok pravomocného rozhodnutí soudu závazný – nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu nebo jiné rozhodnutí, které je podle zákona závazné pro každého – jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný „orgán“ při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněný pod č. 168 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 16. 7. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2429/2013, který byl uveřejněn pod č. 52 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 21 Cdo 692/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 26 Cdo 4134/2007, který byl uveřejněn pod č. 125 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009).
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že i když otázku platnosti smlouvy o půjčce ve výši 900 000 Kč uzavřené mezi V. D. a V. S. dne 24. 7. 2008 mohl soud prvního stupně sám posoudit jako předběžnou otázku, nepochybil, pokud zejména s ohledem na obsáhlost dokazování, a tedy na ekonomiku řízení, řízení v této věci přerušil do pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 Nc 5018/2009, a dospěl k závěru, že za situace, kdy byla v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 Nc 5018/2009 pravomocně vyřešena zásadní předběžná otázka, a to „existence (neexistence)“ pohledávky, kterou mělo zástavní právo zajišťovat, tedy pohledávky V. S., který tuto pohledávku postoupil na žalovaného, za V. D. ve výši 900 000 Kč s příslušenstvím, a to tak, že tato pohledávka neexistuje, nelze dospět k jinému závěru, než že zástavní právo, které bylo zřízeno na nemovitostech žalobce zástavní smlouvou ze dne 24. 7. 2008 uzavřenou mezi zástavním věřitelem V. S. a žalobcem jako „zástavcem“, nevzniklo, a tedy ani na nemovitostech žalobce nevázne, neboť i když je zástavní smlouva platným právním úkonem, zástavní právo nevznikne, jestliže nevznikla pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat.
Účastníky řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 Nc 5018/2009 byli (jak vyplývá z obsahu spisu) pouze žalovaný jako oprávněný a V. D. jako povinná. Protože zákon nestanoví, že by pravomocné rozhodnutí soudu o zastavení exekuce bylo závazné pro někoho jiného než pro účastníky řízení, nebylo možné v projednávané věci vycházet ve vztahu k žalobci, který nebyl účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 Nc 5018/2009, z toho, jak bylo o návrhu povinné V. D. na zastavení exekuce rozhodnuto ve výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012 č. j. 30 Co 105/2012-233, neboť vůči žalobci závaznost (materiální účinky právní moci) tohoto rozhodnutí Krajského soudu v Praze nepůsobí (výrok tohoto rozhodnutí vůči němu není závazný). Protože uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze nebyl pravomocně vyřešen právní vztah mezi žalobcem a žalovaným, nýbrž (jen) mezi žalovaným a V. D., nemůže být výrok tohoto rozhodnutí závazný ani pro soud v projednávané věci.
Není-li vůči žalobci (ani pro soudy v projednávané věci) závazný výrok usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012 č. j. 30 Co 105/2012-233, nemůže vůči němu (stejně jako pro soudy v projednávané věci) být závazné ani řešení předběžné otázky, zda vznikla pohledávka V. S., potažmo žalovaného, kterému byla pohledávka postoupena, za V. D. ve výši 900 000 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o půjčce ze dne 24. 7. 2008, se kterou se pro účely svého rozhodnutí o návrhu povinné V. D. na zastavení exekuce Krajský soud v Praze vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí a která má pro rozhodnutí v projednávané věci (v řízení o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem) zásadní význam, neboť z akcesorické povahy zástavního práva vyplývá, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit; jestliže tedy pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu ani zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná a i kdyby podle ní došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněném pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Tím, zda vznikla pohledávka V. S., potažmo žalovaného, kterému byla pohledávka postoupena, za V. D. ve výši 900 000 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o půjčce ze dne 24. 7. 2008, se tedy soudy v projednávané věci měly zabývat bez ohledu na to, že se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí v exekučním řízení vedeném proti povinné V. D. vypořádal Krajský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení ze dne 20. 6. 2012 č. j. 30 Co 105/2012-233, a účastníkům řízení měla být poskytnuta možnost podílet se zákonem stanoveným způsobem na dokazování, to znamená důkazy navrhovat a být přítomen jejich provedení (§122 odst. 1 o. s. ř.), včetně práva klást svědkům a účastníkům otázky (§126 odst. 3 a §131 odst. 3 o. s. ř.) a k navrhovaným i již provedeným důkazům se vyjadřovat (§123 o. s. ř.) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. 22 Cdo 311/2001].
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že za situace, kdy byla v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 Nc 5018/2009 pravomocně vyřešena zásadní předběžná otázka, a to „existence (neexistence)“ pohledávky, kterou mělo zástavní právo zajišťovat, tedy pohledávky V. S., který tuto pohledávku postoupil na žalovaného, za V. D. ve výši 900 000 Kč s příslušenstvím, a to tak, že tato pohledávka neexistuje, nelze dospět k jinému závěru, než že zástavní právo, které bylo zřízeno na nemovitostech žalobce zástavní smlouvou ze dne 24. 7. 2008 uzavřenou mezi zástavním věřitelem V. S. a žalobcem jako „zástavcem“, nevzniklo, není správný; správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen.
Soudům je též třeba vytknout, že pokračovaly v řízení i poté, co žalovaný podal odvolání proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 8. 2010 č. j. 12 C 172/2009-31, jímž soud prvního stupně připustil, aby do řízení vstoupila jako další účastnice na straně žalobce V. D. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu vyjádřeným v odůvodnění jeho usnesení ze dne 20. 10. 2014 č. j. 23 Co 452/2014-152, že o přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhoduje jen tehdy, jestliže některý z účastníků namítne nepřípustnost vstupu vedlejšího účastníka do řízení, že nebyla-li námitka nepřípustnosti vznesena, stává se třetí osoba vedlejším účastníkem bez dalšího, a že za situace, kdy žalobce i V. D. navrhovali vstup V. D. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce podle ustanovení §93 o. s. ř., soud prvního stupně nesprávně rozhodoval o přistoupení dalšího účastníka do řízení ve smyslu §92 odst. 1 o. s. ř. Bylo-li však možné obsah odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 8. 2010 č. j. 12 C 172/2009-31 posoudit jako námitku nepřípustnosti vedlejšího účastenství V. D. v řízení (jak to učinil odvolací soud), neměly soudy do doby pravomocného rozhodnutí o této námitce v řízení pokračovat. Soud prvního stupně, jakož i odvolací soud, však za této situace v řízení pokračovaly, aniž by V. D. jako vedlejšího účastníka předvolávaly k jednáním a aniž by s ní jako s vedlejším účastníkem řízení jednaly (srov. zejména ustanovení §93 odst. 3, §115, §123, §126 odst. 3 a §131 odst. 3 o. s. ř.), přestože ji jako vedlejšího účastníka na straně žalobce uváděly v záhlavích svých konečných rozhodnutí ve věci, která jí také (podle potvrzení obsažených ve spisu) doručovaly, a o námitce nepřípustnosti vedlejšího účastenství V. D. v řízení Krajský soud v Praze rozhodl teprve usnesením ze dne 20. 10. 2014 č. j. 23 Co 452/2014-152, které nabylo právní moci (podle potvrzení obsaženého ve spisu) dne 9. 1. 2015, tedy až poté, co odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2014 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Tímto nesprávným postupem soudy odňaly V. D. možnost jednat před soudem.
Dovolací soud nepřehlédl ani zjevný rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně potvrzeného napadeným rozsudkem odvolacího soudu, který spočívá v tom, že ve výroku rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 4. 2014 č. j. 12 C 172/2009-123 o věci samé je ve shodě s žalobním návrhem změněným (upřesněným) žalobcem při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 15. 4. 2014 jako datum uzavření zástavní smlouvy (v tomto rozhodnutí navíc chybně označené jako smlouvy o zřízení „vlastnického“, nikoli zástavního práva) uveden den 27. 8. 2009, ačkoliv z odůvodnění tohoto rozhodnutí, jakož i z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014 č. j. 23 Co 368/2014-160, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, vyplývá, že oba soudy vycházely ze zjištění, že zástavní právo k předmětným nemovitostem ve vlastnictví žalobce bylo zřízeno zástavní smlouvou uzavřenou mezi žalobcem a V. S. dne 24. 7. 2008 (nikoli zástavní smlouvou ze dne 27. 8. 2009, jak je uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé).
Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Kladně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu