ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4199.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4199/2017-405
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. K. , zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č. 949/32, proti žalované České republice – Úřadu práce České republiky se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Dobrovského č. 1278/25, IČO 72496991, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 265/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2017 č. j. 23 Co 445/2016, 23 Co 107/2017-364, takto:
Rozsudek městského soudu, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. srpna 2016 č. j. 17 C 265/2013-307 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. února 2017 č. j. 17 C 265/2013-345 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 15. 8. 2012 (v průběhu řízení se souhlasem soudu změněnou) se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku „při uznání invalidity“ za dobu od 24. 4. 2010 do 31. 5. 2016 částku 884 114,10 Kč s úrokem z prodlení z jednotlivých měsíčních částek náhrady a aby jí s účinností od 1. 6. 2016 platila měsíční rentu ve výši 11 238,48 Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že v době od 1. 9. 1995 do 30. 9. 2010 byla zaměstnankyní žalované, u které v pracovním poměru pracovala jako referent dávek státní sociální podpory. Dne 14. 5. 2009 po příchodu do zaměstnání žalobkyně utrpěla pracovní úraz (poranění hlavy), v důsledku kterého byla v pracovní neschopnosti od 14. 5. 2009 do 6. 6. 2010. Pracovní úraz byl vyvolávajícím momentem zdravotních problémů, pro které žalobkyně již nebyla schopna dosahovat stejného výdělku jako před úrazem, a byla jí uznána invalidita II. stupně (od 24. 4. 2010 byl žalobkyni přiznán invalidní důchod).
Žalovaná proti uplatněnému nároku namítala, že mezi pracovním úrazem ze dne 14. 5. 2009 a ztrátou na výdělku žalobkyně není dána příčinná souvislost, neboť dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalobkyně, který vedl k přiznání invalidity, není důsledkem pracovního úrazu.
Obvodní soud pro Prahu 3 – poté, co Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 22. 7. 2013 č. j. 26 C 151/2012-63 vyslovil svou místní nepříslušnost a po právní moci tohoto usnesení věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 - rozsudkem ze dne 10. 8. 2016 č. j. 17 C 265/2013-307 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; usnesením ze dne 16. 2. 2017 č. j. 17 C 265/2013-345 byl rozsudek doplněn o výrok, kterým byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 3 náklady řízení ve výši 11 918,50 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která u žalované pracovala jako referentka sociálních dávek, dne 14. 5. 2009 utrpěla pracovní úraz (komoce mozku a podvrtnutí a natažení krční páteře), po kterém byla v pracovní neschopnosti až do 24. 4. 2010, kdy jí byla přiznána invalidita II. stupně, a že ještě před tímto úrazem žalobkyně trpěla řadou závažných onemocnění (pokročilými degenerativními změnami krční páteře, těžkou oboustrannou artrózou kyčelních, kolenních i hlezenních kloubů, oboustrannou ostruhou patní kosti, plochými nohami a kolísavou hypertenzí), která vedla k uznání její invalidity. Na základě těchto zjištění uzavřel, že invalidita žalobkyně nebyla zapříčiněna pracovním úrazem ze dne 14. 5. 2009 a že „žalobkyně nemá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2017 č. j. 23 Co 445/2016, 23 Co 107/2017-364 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a ve výrocích o nákladech řízení změnil tak, že žalované a státu se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, a žalované nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal důvod k vypracování revizního znaleckého posudku ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, ze kterého soud prvního stupně při svých závěrech vycházel, neboť jeho závěr, že trvalá nezpůsobilost žalobkyně vykonávat práci specialistky dávek sociální podpory není v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem, je v souladu se závěrem posudku o invaliditě ze dne 7. 5. 2010 MUDr. Milana Melichara a jeho svědeckou výpovědí. Zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno, že hlavním, posudkově nejvýznamnějším onemocněním žalobkyně bylo onemocnění kyčelního kloubu (diagnóza M16), které se na poklesu její pracovní „neschopnosti“ (správně: schopnosti) podílelo 40 %, a že zbylých 10 % představují souhrnně ostatní diagnózy, mezi nimi i stav po úrazu hlavy ze dne 14. 5. 2009. Uzavřel proto, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně „o příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a její invaliditou“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytkla, že při posuzování důvodnosti uplatněného nároku vycházel téměř výhradně ze znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., který obsahuje nepodložené spekulace, zejména ohledně trvání obecných onemocnění žalobkyně, jakož i nepřijatelný názor, že „patologickými degenerativními změnami páteře trpí každý člověk od určitého věku“, a tím evokovaný závěr, že od určitého věku je z náhrady vyloučen široký rozsah úrazových změn páteře a jimi vyvolaných onemocnění. Nedostatečně přitom zhodnotil závěry znaleckého posudku MUDr. Milana Richtera, CSc., podle kterého pracovní úraz byl vyvolávající příčinou dlouhodobé pracovní neschopnosti žalobkyně, neboť vyvolal symptomy jejího degenerativního onemocnění, které do té doby probíhalo bez příznaků, a bez něj by k invaliditě žalobkyně posléze nedošlo. Dovolatelka proto odvolacímu soudu vytýká, že za této situace nevyhověl důkaznímu návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku k posudku znalce Hrnčíře. Na existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobkyně a ztrátou její pracovní způsobilosti nic nemění, že v případě žalobkyně spolupůsobily i jiné vnitřní faktory (obecná onemocnění), neboť z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na kterou dovolatelka poukázala, vyplývá, že „bylo by v rozporu se smyslem zákona chránit zaměstnance před škodami z pracovních úrazů, kdyby byla z této ochrany vyloučena poškození na zdraví vykazující všechny znaky pracovního úrazu jen z toho důvodu, že u poškozeného byla určitá predispozice, která spolupůsobila při vzniku poškození na zdraví způsobeného úrazovým dějem“. Pro vyslovení závěru o příčinné souvislosti je postačující, že pracovní úraz byl pro vznik dlouhodobé ztráty pracovní způsobilosti příčinou důležitou, podstatnou a značnou (což v posuzovaném případě vyplynulo ze znaleckého posudku MUDr. Milana Richtera, CSc.). Dovolatelka rovněž poukázala na to, že předmětem odškodnění zaměstnance není jeho zdravotní stav jako takový (ta jeho část, která byly zhoršena pracovním úrazem), nýbrž ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následkem pracovního úrazu, a že uznání invalidity zde není zákonným předpokladem vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Posuzována proto měla být příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku, nikoliv invaliditou. Vzhledem k uvedenému navrhla dovolatelka, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila s hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů, a to včetně znaleckých posudků doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., a MUDr. Milana Richtera, CSc., které nejsou v rozporu, ale naopak se vzájemně doplňují. Uvedla, že žalobkyně v řízení nepředložila žádný důkaz, který by prokazoval, že pracovní úraz zapříčinil její dlouhodobou ztrátu zdravotní způsobilosti a následnou invaliditu; příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou nebyla tedy postavena najisto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatelka soudům nesprávná skutková zjištění (vyslovuje-li nesouhlas s jimi provedeným hodnocením znaleckých posudků), uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a na podkladě takové argumentace závěr o přípustnosti dovolání učinit nelze. K této dovolací argumentaci proto není možné přihlížet.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně dne 14. 5. 2009, kdy pracovala u Úřadu práce hlavního města Prahy (právního předchůdce Úřadu práce České republiky) jako „dávkový specialista“, utrpěla pracovní úraz (komoce mozku a podvrtnutí a natažení krční páteře), po kterém byla v pracovní neschopnosti až do 24. 4. 2010, a že posudkem o invaliditě vydaným dne 7. 5. 2010 Pražskou správou sociálního zabezpečení – LPS pro Prahu 10 byla žalobkyni z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu uznána invalidita druhého stupně, neboť míra její pracovní schopnosti poklesla o 50 % (den vzniku invalidity byl stanoven na 24. 4. 2010); za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého stavu žalobkyně byla označena artróza obou kyčelních kloubů (koxartróza), pro kterou byl stanoven pokles pracovní schopnosti o 40 %, zbývající obecná onemocnění a stav po pracovním úrazu ze dne 14. 5. 2009 byly důvodem stanovení poklesu pracovní schopnosti o dalších 10%. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 8. 2010 byl žalobkyni od 24. 4. 2010 přiznán invalidní důchod. Již v době pracovního úrazu žalobkyně trpěla řadou obecných onemocnění (pokročilými degenerativními změnami krční páteře, těžkou oboustrannou artrózou kyčelních, kolenních i hlezenních kloubů, oboustrannou ostruhou patní kosti, plochými nohami a kolísavou hypertenzí).
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaké skutečnosti jsou významné z hlediska naplnění příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku vznikající zaměstnanci od určitého data. Protože uvedená právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku, která jí začala vznikat od 24. 4. 2010 – i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“).
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení §366 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody (jeho základu) je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit (srov. §101 odst. 1 o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. §120 odst. 1 a 3 o. s. ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní důchod poskytovaný (pobíraný) z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (srov. 371 odst. 1 zák. práce).
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu, tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jejích následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; pro závěr o existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a škodou, jíž se zaměstnanec z tohoto titulu domáhá, postačí, aby pracovní úraz byl jednou z příčin škody, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976, s. 35).
V této souvislosti dospěl dovolací soud již v minulosti k závěru, že z hlediska vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není rozhodující okolnost, že zaměstnanec v důsledku onemocnění nemocí z povolání (v posuzovaném případě pracovního úrazu) splnil předpoklady pro vyměření dávky důchodového zabezpečení (pojištění) – invalidního důchodu; podstatné je, zda nemoc z povolání (pracovní úraz) byla příčinou jeho (částečné) nezpůsobilosti k soustavné výdělečné činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Uznání invalidity totiž není předpokladem vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, neboť zaměstnanci tento nárok může vzniknout, aniž byl uznán invalidním, např. v důsledku převedení na jinou, méně placenou práci nebo rozvázání pracovního poměru, k nimž došlo pro následky pracovního úrazu. Z toho vyplývá, že pro zjištění příčinné souvislosti není rozhodující, zda samotná invalidita je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, nýbrž rozhodující je, zda trvalá nezpůsobilost zaměstnance (jako taková) vykonávat konkrétní práci od určitého data je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem nebo s jeho následky, anebo zda tato nezpůsobilost má podklad v příčinách jiných (v jiných „obecných“ onemocněních), s pracovním úrazem nesouvisejících.
Zároveň nelze opomenout, že pro naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení §366 odst. 1 zák. práce nemá význam skutečnost, jakým způsobem pracovní úraz ovlivnil celkový zdravotní stav poškozeného zaměstnance. Předmětem odškodnění zaměstnance totiž není zdravotní stav jako takový (ta jeho část, která byla zhoršena pracovním úrazem), nýbrž ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následky pracovního úrazu. Z tohoto důvodu platí, že vyskytne-li se u poškozeného současně více nemocí (zdravotních problémů), které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým se následky pracovního úrazu podílejí na „dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu“ poškozeného zaměstnance, neboť rozhodující je, zda pracovní úraz či jeho následky dovršily od určitého data neschopnost zaměstnance k výkonu dosavadní práce, a zda tedy z hlediska nutnosti zanechat této práce (a s tím související ztrátou výdělku) byly příčinou důležitou, podstatnou a značnou (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1508/2007).
Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení věci je podstatné zjištění, zda příčinou, proč žalobkyně nemohla (přestala) vykonávat dosavadní práci, byl a stále je pracovní úraz ze dne 14. 5. 2009, nebo zda by žalobkyně nebyla schopna tuto práci vykonávat, i kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo. Soudy však z tohoto pohledu věc neposuzovaly, jestliže se z hlediska naplnění předpokladů odpovědnosti žalované za ztrátu na výdělku na straně žalobkyně zabývaly tím, zda invalidita žalobkyně je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, a v této souvislosti zohledňovaly, v jakém rozsahu se jednotlivá onemocnění (zdravotní problémy) žalobkyně podílela na poklesu její pracovní schopnosti. Přehlédly tedy, že – jak plyne z výše podaného výkladu – předmětem odškodnění žalobkyně není její zdravotní stav jako takový (ta jeho část, která byly zhoršena pracovním úrazem) nebo její invalidita, nýbrž ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následkem pracovního úrazu.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (včetně doplňujícího usnesení obsahujícího akcesorický výrok o nákladech řízení státu) a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 3) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu