ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4299.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4299/2017-411
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. L. , zastoupeného JUDr. Michaelou Staňkovou, bytem v Brně, Dlážděná č. 12c, proti žalovanému P. K. , advokátovi se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní č. 39/2, jako insolvenčnímu správci dlužníka S.KR.AGRO s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě – Svinově, Nad Porubkou č. 280/2, IČO 27783219, zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní č. 39/2, o 268 950 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 3/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2017 č. j. 16 Co 12/2017-374, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2017 č. j. 16 Co 12/2017-374 není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je [v závěru, že důkazy označené žalovaným v průběhu odvolacího řízení nemají povahu důkazů, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, a že se proto nejedná o výjimku uvedenou v ustanovení „§205a písm. c)“ občanského soudního řádu] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkladu ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 Cdo 818/2003, který byl uveřejněn pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, a v něm vyjádřený právní názor, že zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet), nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak, a že nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů; uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Námitky, kterými žalovaný uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [namítá-li, že závěry odvolacího soudu o tom, že P. B. nebyla pouhou loutkou v rukou rodiny L., že měla přístup k finančním prostředkům, že na sebe dokonce brala půjčky, které posléze vkládala do společnosti S.KR.AGRO s. r. o. , že takto by si nikdy osoba „slepého podepisovače“ (tzv. „bílého koně“) nepočínala, že P. B. tedy byla skutečným jednatelem a společníkem společnosti S.KR.AGRO s. r. o., že žalobce byl skutečným zaměstnancem této společnosti a že minimálně konkludentně došlo ke změně sjednaného druhu práce žalobce z původního druhu práce technolog na nový druh práce obchodního zástupce a vedoucího řidičů, nemají oporu v provedeném dokazování, zpochybňuje-li skutkový závěr odvolacího soudu, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že žalobci byla částka odpovídající sjednané mzdě za žalované období vyplacena, namítá-li, že soud prvního stupně ignoroval a odvolací soud považoval za irelevantní důkaz doklady o tom, že žalobci byla mzda vyplacena za období předcházející žalovanému období, předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od soudů odlišné právní posouzení věci, a vytýká-li soudům, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování dalšími důkazy], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Nelze sdílet názor dovolatele, že jím tvrzené „porušení ústavního práva samo o sobě zakládá přípustnost dovolání“. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aniž by z jeho námitek vyplývala otázka hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího (Ústavního) soudu, a aniž by uvedl, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího (Ústavního) soudu se odvolací soud podle jeho mínění odchýlil, není námitka, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, „sama o sobě“ způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a v něm vyjádřené právní názory, že vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemůže být zcela nahrazeno pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele, že dovolatel je i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv povinen řádně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a občanského soudního řádu, a že ustanovení §237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu).
Uvádí-li dovolatel, že „výklad pojmu ‚bílý kůň‘ doposud nebyl v rozhodovací praxi dovolacího soudu podán, což rovněž zakládá přípustnost dovolání“, pak přehlíží, že se nejedná o otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Vymezil-li odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, co se obecně rozumí pod pojmem „bílý kůň“ (zmíněným P. B. v její svědecké výpovědi), nejednalo se o řešení právní otázky (řešení otázky hmotného nebo procesního práva), nýbrž o řešení otázky skutkové, neboť pojem „bílý kůň“ český právní řád nezná (otázka, co se rozumí pod pojmem „bílý kůň“, tedy není otázkou právní, ale otázkou skutkovou). Dovolacímu soudu proto nepřísluší přezkoumávat v dovolacím řízení správnost výkladu tohoto pojmu provedeného odvolacím soudem v odvolacím řízení (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá). Ani tato námitka dovolatele tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. ledna 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu