ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4332.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4332/2017-272
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci žalobce M. S. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova ul. 1202/5, České Budějovice, o žalobě na určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 218/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře - ze dne 24. února 2017, č. j. 15 Co 40/2017-191, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře dne 30.9.2015 se žalobce domáhal určení, že je závětním dědicem po J. S., zemřelém dne 21.7.2014 (dále i „zůstavitel“). Žalobu odůvodnil tím, že v jeho prospěch pořídil zůstavitel dne 13.7.2014, kdy byl v bezprostředním ohrožení života, ústní závěť, a že v zahájeném pozůstalostním řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře byl po provedeném zjišťování stanovisek účastníků a předběžném výslechu svědků usnesením ze dne 14.5.2015, č.j. 24 D 1107/2014-114, odkázán, aby své právo uplatnil žalobou na určení, že je dědicem ze závěti pořízené zůstavitelem dne 13.7.2014, a to proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Po doplnění žalobních tvrzení a navržení důkazů žalobce podáním doručeným soudu dne 9.12.2015 změnil svůj žalobní návrh tak, aby soud určil, že žalobce je závětním dědicem po J. S., in eventum určil, že žalobce je jediným zákonným dědicem po J. S.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 23.12.2015, č.j. 9 C 218/2015-51, žalobu na určení, že žalobce je závětním dědicem po J. S., i na určení, že žalobce je jediným zákonným dědicem po J. S., zamítl a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované. Při rozhodování o primárním petitu vycházel soud ze závěru, že zůstavitel J. S. se v době pořízení tvrzené ústní závěti ve prospěch žalobce nenacházel v ohrožení života nenadále a bezprostředně, nešlo tedy o ustanovením §1542 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), předpokládanou extrémní situaci, v níž by bylo možné pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky. Při rozhodování o eventuálním návrhu (určení, že žalobce je zákonným dědicem zemřelého J. S.) vycházel soud z toho, že i když žalobce nebyl k takové žalobě odkázán soudem v řízení o pozůstalosti, je dán naléhavý právní zájem na tomto určení, a uzavřel, že jakkoli byly vztahy mezi žalobcem a zůstavitelem těsné, nejednalo se o společnou domácnost ve smyslu společného bydlení a společného hospodaření, žalobce tedy není dědicem podle §1636 o.z.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře - rozsudkem ze dne 19.5.2016, č.j. 15 Co 206/2016-77, rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je závětním dědicem, potvrdil, a v části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je jediným zákonným dědicem,
a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že z provedeného dokazování vyplývá, že nebyly splněny podmínky ustanovení §1542 odst. 1 o.z. pro pořízení ústní závěti, a to se nepodařilo žalobci ničím relevantním zpochybnit. V části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je jediným zákonným dědicem zůstavitele, však podle odvolacího soudu nemůže rozsudek soudu prvního stupně obstát v důsledku nesprávného procesního postupu, a to neprovedení všech žalobcem navrhovaných důkazů k prokázání společné domácnosti se zůstavitelem a péče o tuto společnou domácnost, tedy ke skutečnostem, které jsou z hlediska ustanovení §1636 o.z. zásadní.
Proti rozsudku odvolacího soudu č.j. 15 Co 206/2016-77 v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení, že žalobce je závětním dědicem po J. S., podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11.7.2018 sp. zn. 21 Cdo 4333/2017 zamítl.
Okresní soud v Táboře poté, co odvolací soud rozsudkem ze dne 19.5.2016, č.j. 15 Co 206/2016-77, zrušil rozsudek ze dne 23.12.2015, č.j. 9 C 218/2015-51, v části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je jediným zákonným dědicem po J. S., a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, po doplnění dokazování žalobu rozsudkem ze dne 2.12.2016, č.j. 9 C 218/2015-145, zamítl (výrok I.)
a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech řízení 3.300 Kč (výrok II.). Vycházel z toho, že „nebyla splněna žádná z podmínek vyjmenovaných zákonem pro závěr, že žalobce byl dědicem po zůstaviteli“. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, v němž namítal, že k jím tvrzeným skutečnostem nebyl vyslechnut navrhovaný svědek P., takže nebyl zjištěn skutkový stav v míře nezbytné pro rozhodnutí, že soud prvního stupně vybral ke zjištění (rekonstrukci) skutkového stavu selektivně pouze určité penzum důkazů, a že ho nepoučil řádně k tomu, jaké skutečnosti má dokazovat.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozsudkem ze dne 24.2.2017, č.j. 15 Co 40/2017-191, rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 2.12.2016, č.j. 9 C 218/2015-145, potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení 600 Kč (výrok II.). Vycházel z toho, že i když v době rozhodování soudu prvního stupně byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že žalobce je zákonným dědicem zůstavitele, s ohledem na nové skutečnosti zjištěné v odvolacím řízení tomuto závěru přisvědčit nelze. Novou skutečností je sdělení notáře, že o dědické právo po zůstaviteli se dodatečně přihlásili M. S., J. S., F. S. a M. K., jimž svědčí dědické právo jako dědicům šesté dědické třídy, byli notářem poučeni o dědickém právu a nikdo z nich dědictví neodmítl. Toto zjištění má podle odvolacího soudu zásadní vliv především na posouzení otázky pasivní věcné legitimace na straně žalované, když jsou zde další účastníci dědického řízení, všichni mají postavení nerozlučných společníků „a jako takoví musí být všichni i účastníky předmětného sporu o dědické právo“,
a vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení nelze využít institutu přistoupení účastníka
do řízení, „zůstávají i přes změnu účastenství, která nastala v dědickém řízení, účastníky daného řízení jen žalobce a žalovaný, což ale znamená, že na straně žalované je dán nedostatek pasivní věcné legitimace a již pro tento nedostatek nelze žalobě vyhovět“.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 24.2.2017, č.j. 15 Co 40/2017-191 podal žalobce dovolání, neboť „má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, a právními otázkami, které odvolací soud posoudil nesprávně, je (ne)provedení dokazování o možné ztrátě pasivní legitimace žalované v odvolacím řízení, provedení úkonu notářem v dědickém řízení za přítomnosti pouze části účastníků, kteří se domáhají dědického práva, a z hlediska nákladů řízení odpovědnost žalobce za náhodu, která se přihodila oběma dosavadním účastníkům řízení. Sám dovolatel je toho názoru, že o možné ztrátě pasivní legitimace žalované je třeba provést dokazování za přítomnosti žalobce i žalované, neboť dědická práva dalších osob musí být doložena, k jejich tvrzení mají právo se žalobce i žalovaná vyjádřit, a že náklady sporu musí nést rovným dílem obě strany sporu. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s..ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.)
Pro rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci bylo významné posouzení, zda a jaký význam má skutečnost, že v průběhu odvolacího řízení o žalobě na určení, že žalobce je dědicem zůstavitele J. S. podle zákonné posloupnosti (jako osoba žijící se zůstavitelem ve společné domácnosti), podané žalobcem proti České republice, bylo zjištěno, že se v řízení o pozůstalosti po J. S. domáhají dědického práva také osoby, kterým (podle sdělení notáře pověřeného soudem k provedení úkonů v řízení o pozůstalosti) svědčí dědické právo po zůstaviteli v šesté třídě dědiců podle ustanovení §1640 o.z. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud řešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 os.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že žaloba podaná účastníkem řízení
o dědictví na základě odkazu vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. (po 1.1.2014 v řízení o pozůstalosti podle ustanovení §170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. (po 1.1.2014 ustanovení §80 o.s.ř.), a tedy, že naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení není třeba tvrdit
a prokazovat; pokud se však odkázaný účastník řízení o dědictví domáhá určení něčeho jiného, než k čemu byl usnesením soudu v řízení o dědictví odkázán, nebo jde-li žaloba nad rámec tohoto usnesení, nemusí tím být omezena možnost žalobu věcně projednat
a o uplatněném nároku rozhodnout, předpokladem k projednání takové žaloby je však prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (k tomu srov. např. právní názor vyjádřený ve zprávě projednané a schválené občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.6.1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982),
V daném případě byl žalobce v řízení o pozůstalosti po J. S. usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 14.5.2015, č.j. 24 D 1107/2014-114, odkázán „aby uplatnil své dědické právo žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře, ve které se bude domáhat určení, že je dědicem ze závěti pořízené zůstavitelem podle ustanovení §1542 zákona
č. 89/2012 Sb. dne 13.7.2014, proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových“, současně soud stanovil lhůtu pro podání žaloby s tím, že nebude-li žaloba
ve stanovené lhůtě podána, bude soud pokračovat v pozůstalostním řízení bez ohledu
na účastníka, který žalobu nepodal. Při podání žaloby dne 30.9.2015 na určení, že je dědicem zůstavitele ze závěti, tak žalobce nemusel tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na tomto určení. Doplnění žalobního návrhu, v němž žalobce také požadoval (byť „jen“ in eventum), aby soud určil, že je jediným zákonným dědicem po zemřelém J. S., jde nad rámec toho, k čemu byl odkázán v řízení o pozůstalosti, když pro případ, že nebude vyhověno jeho návrhu na určení, že je dědicem ze závěti, požaduje rozhodnutí o jiném dědickém titulu, než je závěť. Bylo proto třeba prokázat naléhavý právní zájem na tomto určení.
Naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo, kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým, a také tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám (srov. např. právní názor vyjádřený v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Cz 8/71 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96).
Pokud soud prvního stupně v dané věci shledal naléhavý právní zájem na určení, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstaviteli, lze tento závěr akceptovat za situace, kdy v řízení o pozůstalosti „nebyla zjištěna existence jakýchkoliv zákonných dědiců v jakékoliv dědické třídě“ (viz odůvodnění usnesení, kterým byl žalobce odkázán na podání žaloby, že je závětním dědicem zůstavitele) a stát, jemuž by dědictví připadlo podle ustanovení §1634 o.z., jestliže by nedědil žádný dědic ze závěti ani podle zákonné posloupnosti, popíral dědické právo žalobce ze zákona. Rozhodnutí o tom, zda žalobce splňoval zákonem stanovené předpoklady pro dědění podle zákonné posloupnosti ve třetí dědické třídě podle ustanovení §1637 o.z., by bylo opodstatněné, neboť po zamítnutí žaloby na určení, že žalobce je závětním dědicem po zůstaviteli (rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23.12.2015 č.j. 9C 218/2015-5l, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19.5.2016 č.j. 15 Co 206/2016-77), by mohlo být podkladem pro pokračování v řízení o pozůstalosti bez případného další přerušení tohoto řízení a vyvolání nového sporného řízení mezi týmiž účastníky.
Dosavadní řízení o žalobě na určení dědického práva probíhalo za účasti žalobce
a žalované České republiky, tj. účastníků řízení o pozůstalosti po zemřelém J. S. zjištěných pozůstalostním soudem před vydáním jeho usnesení ze dne 14.5.2015, č.j. 24 D 1107/2014-114, kterým byl žalobce odkázán na podání žaloby na určení, že je dědicem zůstavitele ze závěti, proti České republice.
Podle ustanovení §1634 o.z. připadá dědictví státu a na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic, pokud nedojde k posloupnosti podle dědické smlouvy nebo podle závěti
a nedědí ani žádný dědic podle zákonné dědické posloupnosti. Byla-li v průběhu odvolacího řízení o žalobě na určení dědického práva žalobce proti České republice zjištěna existence dědiců podle zákonné dědické posloupnosti, je zřejmé, že dědictví již státu připadnout nemůže. Konkurovat si v dědických nárocích mohou pouze M. S., který tvrdí, že žil se zůstavitelem ve společné domácnosti (tj. jako dědic ve třetí třídě dědiců podle ustanovení
§1637 o.z.), a M. S., J. S., F. S. a M. K. (jako dědici v šesté třídě dědiců). Za této situace je naprosto neúčelné rozhodovat o sporu mezi dosavadními účastníky řízení o žalobě na určení, že M. S. je dědicem zůstavitele ze zákona, když by rozhodnutí o žalobě nemělo žádný význam pro žalovanou Českou republiku, které dědictví již připadnout nemůže, a v pozůstalostním řízení zjištěné dědice by nezavazovalo, když nebyli účastníky řízení. Lze dodat, že z podání doručeného dovolacímu soudu dne 30.4.2018, kterým M. S. a další v pozůstalostním řízení zjištění dědici zůstavitele sdělují, že v pozůstalostním řízení uplatnili své dědické právo, také vyplývá, že u Okresního soudu v Táboře je pod sp. zn. 2 C 44/2018 vedeno řízení o žalobě na určení dědického práva, kterou dne 27.3.2018 proti nim podal M. S. podle usnesení ze dne 13.10.2017 vydaného v řízení o pozůstalosti po J. S.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o žalobě vydané za účasti žalobce a žalované by objektivně nebylo způsobilé založit právní základ pro rozhodnutí o pozůstalosti (bez ohledu na to, zda by žalobě bylo vyhověno nebo byla zamítnuta), nebyl v době rozhodování odvolacího soudu o odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně dán naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení, že je dědicem zůstavitele ze zákona (srov. např. právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.1.2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009).
Zpochybňuje-li žalobce způsob, jakým byla zjištěna existence dědiců podle zákonné dědické posloupnosti v šesté třídě dědiců, nevzal v úvahu, že při jednání odvolacího soudu, které se konalo dne 21.2.2017 za přítomnosti žalobce, jeho zástupce i žalované, byl soudem sdělen obsah sdělení soudního komisaře JUDr. Stanislava Hrocha ze dne 14.2.2017
a obsah protokolu o jednání před soudním komisařem ze dne 9.2.2017, což koresponduje s ustanovením §129 odst. 1 o.s.ř. o provádění důkazu listinou, a podle ustanovení §134 o.s.ř. platí, že není-li prokázán opak, je to, co je ve veřejných listinách (jimiž jsou i listiny vydané soudním komisařem v mezích jeho pravomoci) potvrzeno, pravdivé.
Pokud odvolací soud ze zjištění dalších osob, jimž svědčí dědické právo
po zůstaviteli, dovodil i nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalované, když nejsou tyto osoby účastníky tohoto řízení o žalobě, tento závěr dovolací soud nepovažuje za správný. Podle soudní judikatury sice žalobě na určení či popření dědického práva nemůže být vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, když se řízení neúčastní všichni účastníci řízení o dědictví, neboť mají postavení nerozlučných společníků (srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.6.1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 1982 pod č. 49, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.2.2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003), je však třeba dodat, že okruh účastníků řízení o dědictví
(o pozůstalosti) je určen obsahem rozhodnutí soudu, kterým je žalobce odkázán na podání žaloby na určení (popření) dědického práva, tedy podle zjištěného stavu věci v době vydání tohoto rozhodnutí; v dané věci byli v té době účastníky pozůstalostního řízení pouze V. S. a Česká republika.
Uvedený názor odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace však nic nemění na tom, že jeho rozhodnutí o odvolání žalobce proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně je ve výsledku správné v důsledku nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném určení. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu