ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4508.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4508/2017-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce ZANAP Liberec s. r. o. se sídlem v Liberci IX – Janův Důl, Hynaisova č. 75/2, IČO 27261875 , zastoupeného Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března č. 21/13, proti žalovanému J. D. , zastoupenému Mgr. Janem Hraškem, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční č. 123/17 , o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 144/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. května 2017, č. j. 83 Co 484/2016-91, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 5. 2017, č. j. 83 Co 484/2016-91, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatel především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vychází (že „žalovaný vykonával ve dnech 10. až 12. prosince 2014 pro žalobce práci, že mu tedy vznikl nárok na mzdu, ale že mu byla namísto mzdy zúčtována a vyplacena náhrada mzdy za dovolenou, aniž by žalovaný o dovolenou ve dnech 10. až 12. 12. 2014 předem žádal a aniž by žalobce čerpání dovolené v těchto dnech předem určil“), podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „žalovaný neprokázal, že by ve dnech 10., 11. či 12. 2014 práci vykonával“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „dohoda mezi žalobcem a žalovaným o čerpání dovolené v tyto dny byla benevolencí žalobce a jeho shovívavým přístupem k tomu, že žalovaný v těchto dnech nevykonal práci, a nemůže být z tohoto důvodu posouzeno jako vzdání se zákonem poskytnutého práva na dovolenou“)], a dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Namítá-li dovolatel s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4042/2010, a ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 298/2013, že „žalovaný použil právní institut okamžitého zrušení pracovního poměru dle §56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce jako právní prostředek k řešení sporu o část mzdy“ a že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, pak přehlíží, že Nejvyšší soud ve věcech, v nichž byla uvedená rozhodnutí vydána, vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.
Důvodné nejsou ani námitky o tom, že „okamžité zrušení pracovního poměru nebylo provedeno určitým a srozumitelným způsobem“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce výkladu ustanovení §60 zákoníku práce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (s ohledem na obsahově shodnou právní úpravu v otázce konkretizace výpovědi i okamžitého zrušení pracovního poměru srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura, z nichž vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit, ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje, skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen), a že „dohoda o čerpání dovolené ve dnech 10., 11. a 12. 2014 je platná, neboť podle ustanovení §4a odst. 3 zákoníku práce je možné se od ustanovení uvedených v §363 zákoníku práce (§217 zákoníku práce) odchýlit ve prospěch zaměstnance, k čemuž došlo“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se zákonem, s ustanovením §217 odst. 1 zákoníku práce, podle něhož odvolací soud dovodil, že „zákoník práce nepřipouští, aby zaměstnavatel určil dobu čerpání dovolené zpětně, a to ani po dohodě se zaměstnancem“, když odchýlení (§4a odst. 3 zákoníku práce) je možné podle ustanovení §217 odst. 4 zákoníku práce (srov. §363 zákoníku práce), a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 5. 2017, č. j. 83 Co 484/2016-91, do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení není rovněž přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. ledna 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu