ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4912.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4912/2017-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. T. , zastoupené Mgr Richardem Štaincem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova č. 1682/15, proti žalovanému TEMAMEDICA a. s. se sídlem v Praze 9 - Vysočanech, Bassova č. 40/10, IČO 25613642, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Jankrlem, advokátem se sídlem v Praze 7 – Troji, Trojská č. 69/112, o 99 049 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalovaného o 125 149,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 431/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017 č. j. 30 Co 106/2017-121, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Richarda Štaince, advokáta se sídlem v Praze 1, Havlíčkova č. 1682/15.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017 č. j. 30 Co 106/2017-121 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k podmínkám pro vznik nároku na odstupné příslušející zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §52 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 732/2011, uveřejněný pod č. 106 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013; k otázce skončení pracovního poměru více právními úkony srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2647/2000, v nichž byl přijat právní názor, že rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují), že jednotlivé právní úkony se posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky a že skončí-li pracovní poměr na základě dřívějšího právního úkonu, má to za následek, že pozdější právní úkon o rozvázání pracovního poměru se neuplatní (i kdyby byl jinak platný) jako právní důvod zániku tohoto pracovního poměru; k neplatnosti právního úkonu (jednání) směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaměstnance někým, kdo (již) není jeho zaměstnavatelem, srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011; k otázce výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, z jejichž odůvodnění (mimo jiné) vyplývá, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu; k otázce odpovědnosti zaměstnance za škodu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3555/2013, který byl uveřejněn v pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4377/2013, ze kterých vyplývá, že předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení §250 odst. 1 zákoníku práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance a že v řízení o náhradu škody podle ustanovení §250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit a posléze i prokázat všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu