ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5822.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5822/2017-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Janem Kočím, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova č. 2044/3, proti žalovanému R. D. , zastoupenému Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní č. 241, o 98 519 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 61/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2017 č. j. 29 Co 78/2017-212, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017 č. j. 29 Co 78/2017-212 podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, a z něhož vyplývá, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje) a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Kromě toho je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1272/2012 a v něm vyjádřený právní názor, že závěru o tom, že projev vůle je neurčitý nebo nesrozumitelný (a že právní úkon, k němuž projev vůle směřoval, je pro neurčitost nebo nesrozumitelnost neplatný), musí vždy předcházet výklad projevu vůle; projev vůle je totiž neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu; k otázce výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000] a námitky, jimiž žalovaný uplatnil jiné dovolací důvody, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění soudů a způsob, jakým k nim dospěly, zejména nesouhlasí-li se závěry znaleckého posudku znalkyně Ing. Ireny Votavové a s jeho hodnocením soudy), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu