ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5966.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 5966/2016-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyň a) V. Š. a b) T. F. , proti žalované M. Ž. , zastoupené JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu č. 623, o určení neplatnosti závěti a vydědění žalobkyň
a o vyslovení, že žalovaná není způsobilá být dědičkou po Z. D., zemřelé dne 20.1.2013, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 75/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. června 2016, č. j. 27 Co 242/2016-109, takto:
Dovolání žalované se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 7.4.2015 se žalobkyně domáhaly určení, že „závěť zůstavitelky Z. D. st., zemřelé 20.1.2013, označená datem 9.11.2012, a dvě vyděďovací listiny, označené stejným datem, jsou neplatné“, že „žalobkyně jsou dědičkami po zemřelé Z. D.“ a že „žalovaná je nezpůsobilá být dědičkou po zemřelé Z. D., neboť se v roce 2012, případně v lednu 2013, dopustila úmyslných zločinů proti zůstavitelce a zavrženíhodného jednání proti záměrům zůstavitelky v dědickém řízení“. Uvedly, že „je vyloučeno, že by mohly být závěť
a vyděďovací listiny sepsány zůstavitelkou a jí podepsány“, neboť „jde o podvrh ze strany žalované“, že „v daném případě nejsou dány důvody k vydědění obou žalobkyň“, že „žalovaná a její manžel P. Ž. jsou trestně stíháni pro krádež peněz z majetku zůstavitelky“, že „žalovaná zločin spáchala tím, že hodlala sebe a svého manžela obohatit sepsáním a předložením zfalšované závěti a dvou vyděďovacích listin“ a že „hodlala zejména notáře i obě žalobkyně uvést v omyl a způsobit tak na majetku žalobkyň škodu v celém rozsahu jejich dědického podílu“.
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 26.4.2016, č.j. 17 C 75/2015-69, řízení zastavil a rozhodl, že každá ze žalobkyň je povinna nahradit žalované náklady řízení v částce 6.776,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Davida Hladíka. Dospěl k závěru, že „zahájené dědické řízení vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 32 D 190/2013 brání tomu, aby dané řízení proběhlo, když v rámci dědického řízení dosud není znám okruh dědiců, podmínky dědického práva účastnic nebyly dosud vyšetřeny, soud neurčil, u koho má za to, že je dědicem a konečně žádného z dědiců usnesením (po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků) neodkázal, aby své právo uplatnil žalobou“.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 30.6.2016, č. j. 27 Co 242/2016-109, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje. Uvedl, že „přesvědčení okresního soudu o naplnění předpokladů pro zastavení řízení z důvodu překážky zahájeného řízení nesdílí“. Vycházel z toho, že „ačkoliv lze předpokládat, že v rámci dědického řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 32 D 190/2013 budou účastníci tohoto civilního řízení tvořit okruh potenciálních dědiců po zůstavitelce, není pouhá totožnost osob sama o sobě významná, pakliže nejde v uvedených řízeních o stejný předmět řízení“, že „lze sice připustit, že překážku litispendence může vytvořit nejen jiné civilní řízení, ale kupříkladu i řízení adhezní tehdy, uplatní-li poškozený svůj nárok na náhradu škody na základě téhož skutkového stavu“, že „však v uvedené věci zahájení dědického řízení ohledně zůstavitelky Z. D. nevyvolává překážku věci zahájené pro nalézací civilní řízení, v němž se žalobkyně určovací žalobou domáhají vydání rozsudku ve znění obsaženém v petitu žaloby“. Uzavřel, že „v dalším řízení pak bude na okresním soudu, aby žalobu věcně projednal, a to přesto, že z odůvodnění okresního soudu plyne, že byla podána předčasně, tedy s odpovídajícími důsledky plynoucími z této okresním soudem tvrzené skutečnosti“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Za otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, považuje skutečnost, zda „probíhající dědické řízení brání zahájení civilního řízení o určení okruhu dědiců, určení nezpůsobilosti být dědičkou, určení neplatnosti závěti a vyděďovacích listin, ačkoli žalobce nebyl notářem odkázán na podání určovací žaloby ve smyslu §175k o.s.ř.“. Namítá, že „v předmětném řízení jsou stejní účastníci jako v dědickém řízení vedeném
u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 32 D 190/2013 a předmětem je stejný předmět řízení, tj. určení okruhu dědiců“, protože „však dědické řízení bylo zahájeno dříve než předmětné řízení, vytvořilo překážku věci zahájené, kterou je možno prolomit pouze postupem dle §175k o.s.ř., což však v předmětné věci učiněno nebylo“. Vytýká odvolacímu soudu, že „jeho rozhodnutí je nesprávné“, neboť „rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích mělo být potvrzeno“. Navrhuje, aby dovolací soud „napadené usnesení změnil“ a aby usnesení soudu prvního stupně „potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 1 o.s.ř.) bylo v projednávané věci z obsahu spisu mimo jiné zjištěno, že dědické řízení po Z. D., zemřelé dne 20.1.2013 (dále též jen „zůstavitelka“), není podle sdělení soudního komisaře Mgr. Dalibora Nováka ze dne 12.8.2015 dosud skončeno, neboť není „prozatím znám okruh dědiců“. Aniž by v dědickém řízení po zůstavitelce soud k takovému postupu žalobkyně odkázal, podaly u Okresního soudu v Pardubicích dne 7.4.2015 žalobu o určení neplatnosti závěti a jejich vydědění a o vyslovení, že žalovaná není způsobilá být dědičkou po zůstavitelce.
Za tohoto skutkového stavu bylo v posuzované věci pro rozhodnutí soudů nadále významné vyřešení otázky procesního práva, zda dědické řízení, v němž dosud nebyl zjištěn okruh dědiců, představuje překážku litispendence pro sporné řízení zahájené na základě žaloby, podané v úvahu přicházejícími dědici, bez odkazu dědického soudu. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Jelikož zůstavitelka zemřela dne 20.1.2013, je třeba v řízení o dědictví v prvním
a druhém stupni i v současné době postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „OSŘ“) [srov. čl. II bod 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Řízení je zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení (srov. §82 odst. OSŘ).
Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení (§83 odst. 1 OSŘ).
Překážka věci zahájené (litispendence) podle ustanovení §83 OSŘ patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek znemožňuje, aby soud v řízení, které bylo zahájeno později, rozhodl ve věci samé. Pro posouzení, zda je tu překážka věci zahájené, je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení.
Překážka věci zahájené uvedená v ustanovení §83 odst. 1 OSŘ brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta stejná věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob; není přitom samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení, například vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Řízení se týká týchž osob i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení.
Ze vztahu projednávané věci, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 75/2015, a dědické věci, vedené tamtéž pod sp. zn. 32 D 190/2013, vyplývá, že totožnost obou věcí lze (hypoteticky) dovozovat pouze z okruhu účastníků řízení, navíc však až za splnění předpokladu, že žalobkyně i žalovaná ve sporném řízení (jako v úvahu přicházející dědičky po zůstavitelce) skutečně budou tvořit i okruh dědiců po zůstavitelce v řízení dědickém. Taková „potenciální“ okolnost však sama o sobě nemůže založit překážku věci zahájené ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 OSŘ. Dlužno poznamenat, že i kdyby předpoklad totožnosti účastníků řízení splněn byl, nelze přisvědčit dovolací námitce, že obě řízení mají „stejný předmět, tj. určení okruhu dědiců“. A to již proto, že jasno o okruhu dědiců si musí vždy zjednat soud v dědickém řízení, případně i na podkladě výsledků řízení sporného, které má sloužit právě k odstranění otázek dědické právo zpochybňujících.
Je třeba dodat, že dovolací soud nemůže nepřisvědčit odvolacímu soudu, který uzavřel, že „žaloba byla podána předčasně“, a to „s odpovídajícími důsledky plynoucími z této skutečnosti“. Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že podá-li v úvahu přicházející dědic v průběhu řízení o dědictví žalobu, kterou se domáhá určení dědického práva, případně sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky významné pro určení jeho dědického práva, aniž by k podání takové žaloby byl soudem v dědickém řízení vyzván, musí vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem; a to i v případě takové žaloby, jež by jinak splňovala náležitosti žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 OSŘ. I za těchto okolností je pak na soudu, aby poskytl žalobci potřebná poučení.
Vydá-li soud v řízení o dědictví (v průběhu takového sporného řízení) usnesení
ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 OSŘ. (splňující požadavky vymezené tímto ustanovením a ukládající povinnost domáhat se určení dědického práva žalobci), dostojí žalobce usnesením uložené povinnosti i tak, že již dříve podanou žalobu uvede do souladu s tímto usnesením (srov. právní názor vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.1.1997, sp. zn. 2 Cdon 510/96 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2007, sp. zn. 21 Cdo 2561/2006).
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že neshledává předpoklady pro zastavení řízení z důvodu překážky zahájené věci.
Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo §229 odst. 3 o.s.ř., anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu