ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.813.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 813/2016-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Consulting Pro s. r. o. (dříve obchodní firmy BEZREKLAMKY s. r. o.) se sídlem v Praze 2, Francouzská č. 175/14, IČO 25797778, zastoupené JUDr. Pavlem Budilem, advokátem se sídlem ve Vlašimi, Havlíčkova č. 1964, proti žalované M. Z. , zastoupené JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova č. 593/10, o 3.590,- Kč s úrokem z prodlení, o žalobách pro zmatečnost a na obnovu řízení podaných žalovanou proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 22. února 2013, č. j. 18 C 199/2012-57, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 18 C 199/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. března 2015, č. j. 10 Co 479/2014-215 takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 22. 2. 2013, č. j. 18 C 199/2012-57, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 3.590,- Kč s ročním úrokem z prodlení z částky 2.390,- Kč od 1. 4. 2009 do zaplacení ve výši odpovídající v každém kalendářním pololetí ropo sazbě ČNB vyhlášené pro první den příslušného kalendářního pololetí a zvýšené o sedm procentních bodů a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši. 5.719,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Budila.
Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala žalovaná (podáním ze dne 11. 4. 2013 doručeným Okresnímu soudu Plzeň – město dne 15. 4. 2013, doplněným podáním doručeným Okresnímu soudu Plzeň – město dne 9. 5. 2013, a dalším podáním doručeným Okresnímu soudu Plzeň – město dne 20. 12. 2013) žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 3 občanského soudního řádu, když tvrdí, že jí nebylo doručeno předvolání k jednání na den 22. 2. 2013, při němž okresní soud rozhodl ve věci samé, a žalobu na obnovu řízení z důvodů uvedených v ustanovení §228 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť za situace, kdy „nedošlo k doručení předvolání žalované k jednání bez jejího zavinění, když žalovaná učinila u držitele poštovní licence veškeré úkony, které lze na ní spravedlivě požadovat, aby jí poštovní zásilka doručena byla“, žalovaná „bez své viny nemohla uplatnit potřebné skutečnosti a důkazy“.
Okresní soud Plzeň – město usnesením ze dne 3. 11. 2014, č. j. 18 C 199/2012-194, „žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost řízení vedeného u Okresního soudu
Plzeň – město pod sp. zn. 18 C 199/2012“ zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „plnou náhradu nákladů řízení“ ve výši 14.789,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že, i když obě žaloby byly podány včas a osobou oprávněnou, nejsou důvodné. Zásilka obsahující předvolání k jednání na den 22. 2. 2013 byla žalované doručována v souladu s ustanovením §50 občanského soudního řádu na „jedinou adresu, kterou žalovaná v rámci řízení uvedla, resp. vyplývala z výpisu z Centrální evidence obyvatel jako adresa jejího trvalého pobytu“ (na ohlašovnu trvalého pobytu), kde však žalovaná neměla zřízenu domovní schránku, v důsledku čehož byl při doručování vyloučen postup podle ustanovení §50 odst. 1 občanského soudního řádu. Proto mělo být při doručování předvolání k jednání postupováno podle ustanovení §50 odst. 2 občanského soudního řádu a v místě doručení zanecháno oznámení o této skutečnosti; následně měla být zásilka vrácena odesílacímu soudu a vyvěšena na úřední desce soudu. Přihlédl ke zprávě České pošty s. p. ze dne 20. 10. 2014, z níž zjistil, že „v případě výhrady odnášky“ se výzvy České pošty společně s výzvou a poučením odesílatele vkládaly mezi obyčejné zásilky připravené k odnosu, a to po dobu standardní úložní doby patnácti dnů, a dovodil, že písemné oznámení o tom, že zásilka s předvoláním k jednání byla vrácena odesílacímu soudu, se tak dostalo do dispozice žalované. Měla-li žalovaná na poště sjednánu odnášku zásilek, „bylo v jejím vlastním zájmu o této skutečnosti informovat soud, a to v tom konkrétním řízení, ve kterém vystupovala jako účastnice“. Uzavřel, že žalovaná byla vyrozuměna způsobem předepsaným zákonem o termínu jednání, neboť postup uvedený v ustanovení §50 odst. 2 občanského soudního řádu byl dodržen, a že tedy ústní jednání dne 22. 2. 2013 bylo možné konat v její nepřítomnosti. K žalovanou předloženému důkazu (odstoupení od smlouvy) soud prvního stupně nepřihlédl s odůvodněním, že „nelze mít zato, že se jedná o důkaz, který objektivně vzato v době původního řízení existoval a žalovaná bez své viny (proto, že o něm nevěděla a ani jinak z procesního hlediska nezavinila, že nesplnila povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost) jej nemohla použít“.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 3. 2015, č. j. 10 Co 479/2014-215, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši
5.013,- Kč k rukám „zástupce žalobce“. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalované nebyla odňata možnost jednat před soudem“ a že „z toho pak vyplývají i závěry v souvislosti s nemožností či možností uplatňování důkazů ze strany žalované“. Při posouzení doručení předvolání k jednání žalované vycházel z toho, že žalovaná byla v žalobě označena adresou svého trvalého pobytu, „tj. adresa P.“, že tato adresa byla zjištěna i z výpisu z centrální evidence obyvatel a že okresní soud – poté, co se žalovaná na výzvu soudu ze dne 30. 5. 2012, která jí byla doručena do vlastních rukou na adresu P. (žalovaná si ji podle údajů na doručence vyzvedla na poště) vyjádřila k žalobě s tím, že „nesouhlasila s projednáním věci bez jednání a uvedla, že za přítomnosti jejího právního zástupce u jednání předloží důkazní materiály, ze kterých vyplývá, že ze strany žalobce se jedná o podvod, protože smlouvu neuzavřela“ - dne 24. 11. 2012 nařídil jednání na den 22. 2. 2013, k němuž žalovanou předvolal prostřednictvím pošty na adresu zjištěnou z centrální evidence obyvatel a vyzval ji, aby doložila tvrzení uváděné ve svém vyjádření; zdůraznil, že ve vyjádření k žalobě žalovaná neuvedla žádnou „korespondenční adresu ani jiný kontakt“. Předvolání k jednání bylo žalované doručováno v obálce, z níž vyplývá, že se jedná o zásilku doručovanou do vlastních rukou, která se neukládá (tzv. typ III.); tato zásilka se vrátila soudu jako nedoručená s odtrženým poučením, a to proto, že zásilku nebylo možné vhodit do schránky, a proto byla vrácena soudu. Oznámení bylo vyvěšeno na úřední desce soudu dne 1. 2. 2013 a sňato dne 12. 2. 2013; okresní soud tedy vycházel z fikce doručení a po provedení důkazů do té doby do spisu předložených ve věci rozhodl (žalobě vyhověl). Nad rámec úvah soudu prvního stupně zdůraznil, že okresní soud v původním řízení doručoval zásilku obsahující předvolání žalované k jednání na den 22. 2. 2013 na adresu trvalého pobytu žalované, že však zásilka zůstala na poště, kde si žalovaná sjednala tzv. „výhradu odnášky“, že nebyl učiněn pokus doručit jí na adresu trvalého pobytu, a že zásilka s pokynem „neukládat“ byla vrácena ihned soudu a žalované bylo zanecháno oznámení; žalovaná tedy měla reálnou možnost se seznámit s tím, že jí byla doručována písemnost od soudu. Uvedl dále, že „formálně však pošta měla postupovat tak, že měla učinit pokus o doručení na adrese trvalého pobytu, protože tím, že si žalovaná sjednala odnášku, neměla pošta postupovat při doručování dle ujednání mezi žalovanou a poštou, ale měla postupovat podle smlouvy, kterou má uzavřenu se soudem“. Podle odvolacího soudu správně měl být učiněn pokus o doručení na adresu trvalého pobytu a - vzhledem k tomu, že se jedná o adresu ohlašovny pobytu – nemohlo by být zde zanecháno oznámení o doručení; následně bylo postupováno v souladu s občanským soudním řádem, když pošta vrátila zásilku odesílacímu soudu a ten doručil písemnost vyvěšením na úřední desce soudu. Uzavřel, že „trvat na přesném formálním postupu doručování do místa adresy trvalého pobytu by bylo přehnaně formální a navíc by tím žalovaném nebylo zajištěno skutečné doručení této zásilky“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytýká soudům, že nesprávně vyložily ustanovení §228 odst. 1 občanského soudního řádu v tom, že se při výkladu podmínky pro obnovu řízení nezabývaly „subjektivními okolnostmi na straně účastníka a namísto toho své úvahy a dokazování soustředily fakticky jen na to, zda při doručování nepochybil soud při postupech dle občanského soudního řádu“, že tedy „soudy odmítly připustit skutečnost, že doručování proběhne v souladu s občanským soudním řádem, avšak účastník i při takovém doručování nemusí bez své viny uplatnit nové skutečnosti a důkazy tak, jak předpokládá §228 odst. 1 o. s. ř. pro účely obnovy řízení“. Namítá, že odvolací soud „nesprávně směšuje výklad pravidel doručování, rovnost účastníků na straně jedné s podmínkou pro obnovu řízení ve smyslu §228 odst. 1 o. s. ř. na straně druhé“. Ve vztahu k doručování předvolání k jednání okresního soudu na den 22. 2. 2013 zdůrazňuje, že „byla v životní situaci, kdy měla evidovaný trvalý pobyt na úřední desce, tj. na adrese P. (Úřad městského obvodu P.)“, že však „na dosílací poště měla zřízenu tzv. odnášku na korespondenční adresu“, takže „veškerá korespondence byla žalované ukládána na dosílací poště po sjednanou dobu s výjimkou případu, kdy si adresát vyžádá, aby písemnost nebyla ukládána“. Odvolací soud podle dovolatelky pochybil, když „se nezabýval při hodnocení vztahu České pošty a dovolatelky i optikou spotřebitelského vztahu, když i několikero vyjádření České pošty soudu bylo neúplné a nejednoznačné“, a když se nevypořádal v odůvodnění s námitkou žalované, že „sama Česká pošta v prvních vyjádřeních vůbec neinformovala soud ohledně skutečnosti, že má být uloženo i v případě doložky neukládat pro adresáta na poště oznámení o doručení zásilky“; ponechává na úvaze dovolacího soudu, zda odvolací soud neporušil ustanovení §213, zejména §213 odst. 4 o. s. ř. Konečně odvolací soud se nezabýval námitkou žalované, že pošta zaslala soudu zprávy ze dne 13. 10. 2014, 11. 7. 2014, kde zamlčuje skutečnost o uložení výzvy po dobu 15 dnů, pouze výslovně uvádí, že tentýž den je zásilka vrácena, a že nikdy žádné oznámení nedostala, i když na dosílací poštu pravidelně chodila. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
- dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva
– postupu při doručování zásilky obsahující předvolání k jednání za situace, že adresát má v té době jako adresu pro doručování ve smyslu ustanovení §46b písm. a) občanského soudního řádu adresu trvalého pobytu, na níž sídlí ohlašovna trvalého pobytu, a že má sjednánu s provozovatelem poštovních služeb tzv. službu „odnáška“, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
Žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení podanou žalovanou proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 2. 2013, č. j. 18 C 199/2012-57, je třeba i v současné době projednat a rozhodnout o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“), neboť řízení ve věci žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); uvedené znění občanského soudního řádu platí i pro posouzení otázky doručení předvolání k jednání na den 22. 2. 2013 žalované.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Podle ustanovení §229 odst. 3 OSŘ žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (zmatečností) ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 OSŘ se podle ustálené judikatury rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1/1997 v časopise Soudní judikatura). O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 OSŘ jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu. Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení občanským soudním řádem náleží i právo účastníka vyplývající z ustanovení §115 odst. 1 a 2 OSŘ být předvolán k nařízenému jednání; to platí i pro odvolací řízení (§211 o. s. ř.). Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§101 odst. 3 OSŘ).
Dovolatelka spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 OSŘ v tom, že jí okresní soud řádně nedoručil písemnost obsahující předvolání k jednání na den 22. 2. 2013 a že jí tím znemožnil se k věci při jednání vyjádřit a navrhnout další důkazy.
Zákon č. 7/2009 Sb., jímž byl novelizován občanský soudní řád, zavedl změny v doručování písemností v tom směru, že při doručování prostřednictvím doručujícího orgánu se doručuje na adresu pro doručování, kterou je u fyzické osoby adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na niž jí mají být doručovány písemnosti;
není-li taková adresa evidována, adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního předpisu [§46a odst. 1, §46b písm. a) OSŘ]. Již v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012, Nejvyšší soud konstatoval, že právní úprava doručování písemností platná od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009, je úpravou přísnější než úprava předchozí a vychází ze zásady, že každý si má svá práva střežit sám. Adresát je proto odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochrany vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Tato zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v ustanovení §46b písm. a) OSŘ, z něhož vyplývá, že je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2724/10).
Podle §46a odst. 1, 2 OSŘ adresátu se doručuje na adresu pro doručování, lze mu rovněž doručit na kterémkoliv jiném místě, na němž bude zastižen. Jestliže o to adresát požádá, soud doručuje na jinou adresu nebo elektronickou adresu, kterou mu sdělil, nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, zejména může-li to přispět k urychlení řízení. Tato adresa je pro dané řízení adresou pro doručování.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že pokud adresát požádá v řízení o doručování na adresu, kterou soudu sdělí, jde o adresu, na kterou mu bude doručováno, pouze však v daném řízení. Pro další řízení se nejedná o adresu, na kterou by mu měl soud doručovat, jestliže v tomto řízení adresát opětovně nepožádá o doručování na jím uvedenou adresu.
Neuvedl-li adresát ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu adresu místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je adresou pro doručování písemnosti „nepodnikající“ fyzické osobě doručované prostřednictvím doručujícího orgánu adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti; není-li taková adresa evidována, adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu [srov. §46b písm. a) OSŘ].
Podle §10b odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel) na písemnou žádost občana lze v evidenci obyvatel vést též údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu.
Podle uvedeného ustanovení má fyzická osoba možnost nechat do evidence obyvatel zanést údaj o adrese místa, na kterou jí mají být doručovány písemnosti podle zvláštního předpisu, čímž si zajistí jejich faktické doručení (a to i ze strany soudu), a to zejména tehdy, pokud se na adrese místa trvalého pobytu nezdržuje. Takovým postupem pak předchází problémům s faktickou vědomostí o doručovaných písemnostech, a je proto především na ní, aby využití takové možnosti zvážila.
Adresou pro doručování se v občanském soudním řízení rozumí adresa, na niž soud odesílá listiny, na níž se listina adresátu doručuje nebo na níž se činí pokus o její odevzdání příjemci a na níž nastává doručení listiny, i když ji adresát nebo příjemce nepřevzali. Adresa pro doručování se určuje postupem, který je popsán v ustanovení §46, 46a a 46b OSŘ. Uvedeným způsobem se adresa pro doručování stanoví bez ohledu na to, zda doručovaná listina může být na této adrese převzata, popř. zda se adresát na této adrese vůbec zdržuje. Právní úprava zde vychází ze zásady, že každý adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a že je proto povinen si zajistit přijímání listin na adrese pro doručování bez ohledu na to, zda se na této adrese skutečně zdržuje nebo zda mu jinak mohou být na ní listiny odevzdávány. Adresa pro doručování se proto stanoví povinně každému, komu je třeba v občanském soudním řízení doručit rozhodnutí, předvolání nebo jinou listinu. Při určení adresy pro doručování soud v první řadě vychází z údajů samotného adresáta. Uvede-li adresát ve svém podání učiněném písemně soudu adresu místa v ČR, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány listiny, je tím určena adresa pro doručování až do skončení tohoto řízení, nedojde-li v pozdějším podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu ke změně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2785/2014).
Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Ustanovení §46a odst. 1 OSŘ sice připouští, že adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Ustanovení §50d odst. 4 OSŘ pak výslovně určuje, že omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost doručení podle odstavce 1, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 575/2013).
Uvedené závěry Nejvyššího soudu v otázkách doručování odpovídají též judikatuře Ústavního soudu, v níž je rovněž kladen důraz na odpovědnost účastníka řízení za existenci adresy pro doručování a ochrany vlastních zájmů (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3538/11, a ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10), a v níž je dovozováno, že je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o niž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena. Obecně je pak věcí adresáta - účastníka, aby sám podal písemnou žádost, aby v evidenci obyvatel byl veden též údaj o adrese, na kterou mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu (§10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel) - srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1670/2015.
Konečně Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1982/2009, uvedl, že soud doručuje písemnosti mimo jiné prostřednictvím doručujících orgánů, k nimž patří též provozovatelé poštovních služeb [srov. §48 odst. 1 písm. d) OSŘ]; prostřednictvím provozovatelů poštovních služeb bylo možné písemnosti doručovat, jen jestliže podle uzavřené poštovní smlouvy vznikne povinnost provozovatele poštovních služeb dodat zásilku obsahující písemnost způsobem, který je předepsán pro doručování písemností občanským soudním řádem (srov. §48 odst. 3 OSŘ). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí současně dospěl k závěru, že z ustanovení §48 odst. 3 OSŘ je třeba dovodit, že účinné jsou pouze takové úkony provozovatele poštovních služeb, jenž převzal od soudu k doručení zásilku s písemností, jestliže odpovídají požadavkům, které předepisoval pro doručování písemností občanský soudní řád; to samozřejmě platí i tehdy, kdyby takový úkon sice byl v souladu s příslušnými (řádně schválenými) Poštovními podmínkami, avšak by nevyhovoval požadavkům občanského soudního řádu. V citovaném rozhodnutí právě z uvedeného důvodu nebylo možné vycházet z úkonů „dosílky“ (dodání zásilky na jiném místě než v označené adrese pro doručení), neboť odporovaly postupu, který byl předepsán pro doručování písemností občanským soudním řádem.
Postup při doručování tzv. jiných písemností (tedy písemností, které nejsou určeny do vlastních rukou) stanoví ustanovení §50 OSŘ.
Podle ustanovení §50 odst. 1 OSŘ nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti.
Podle ustanovení §50 odst. 2 OSŘ nelze-li doručit podle odstavce 1, doručující orgán písemnost vrátí odesílajícímu soudu a v místě doručení o této skutečnosti zanechá písemné oznámení. Odesílající soud doručí písemnost vyvěšením na úřední desce soudu; písemnost se považuje za doručenou desátým dnem po vyvěšení. Stejně se postupuje,
nelze-li v místě doručení zanechat oznámení; §49 odst. 7 se použije obdobně.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první OSŘ. - nepodléhá), že žalovaná učinila (v pořadí) první úkon vůči soudu poté, co byla usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 30. 5. 2012, č. j. 18 C 199/2012-17, vyzvána, aby se vyjádřila k tomu, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, a aby se písemně vyjádřila k žalobě, která je připojena, s tím, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Na tuto výzvu, která jí byla doručována do vlastních rukou na adresu „P.“, a kterou si vyzvedla na poště dne 12. 6. 2012, žalovaná reagovala písemným podáním (podaným osobně u Okresního soudu Plzeň – město dne 14. 6. 2012), v němž - mimo jiné - soudu sdělila, že „žádá o řádné soudní jednání, při kterém bude moci i za přítomnosti jejího právního zástupce předložit dané důkazní materiály“; neuvedla však žádnou korespondenční adresu ani jiný kontakt na svou osobu. Ze zjištění soudů dále vyplývá, že žalovaná má v informačním systému evidence obyvatel od 23. 3. 2006 evidovánu adresu trvalého pobytu „P.“, kde sídlí Úřad městského obvodu P. (ohlašovna trvalého pobytu). Za řízení před soudy bylo dále zjištěno, že soud prvního stupně odevzdal České poště, s. p., k doručení písemnost obsahující – mimo jiné - předvolání žalované k jednání na den 22. 2. 2013 na adresu „P.“. V záznamu poštovní doručovatelky ze dne 30. 1. 2013 na doručence [typ III. – Doručování jiných písemností (§50 odst. 1, 2 OSŘ)] opatřené razítkem pošty P. je uvedeno: „Protože zásilku (písemnost) nebylo možné vložit do schránky, vrací se soudu dne 30. 1. 2013“ s tím, že „o této skutečnosti nebylo možné zanechat písemné oznámení v místě doručení“, neboť „na uvedené adrese sídlí pouze Úřad městského obvodu“; písemnost se vrátila okresnímu soudu dne 31. 1. 2013. Okresní soud dne 1. 2. 2013 učinil oznámení pro vyvěšení na úřední desce soudu podle §50 odst. 2 OSŘ; doručovaná písemnost byla považována za doručenou desátým dnem po vyvěšení (tj. dnem 12. 2. 2013).
Z uvedeného vyplývá, že postup okresního soudu (v původním řízení) při doručování zásilky obsahující předvolání žalované k jednání na den 22. 2. 2013 za situace, kdy žalovaná měla jako adresu pro doručování ve smyslu ustanovení §46b písm. a) OSŘ adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního předpisu, na níž sídlí Úřad městského obvodu P. (ohlašovna trvalého pobytu), je v souladu se zákonem i s judikaturou a je tedy správný.
Dovolatelka také namítá, že měla s provozovatelem poštovních služeb sjednánu tzv. „odnášku na korespondenční adresu“, takže „veškerá korespondence byla žalované ukládána na dosílací poště po sjednanou dobu s výjimkou případu, kdy si adresát vyžádá, aby písemnost nebyla ukládána“, a že odvolací soud podle dovolatelky pochybil, když „se nezabýval při hodnocení vztahu České pošty a dovolatelky i optikou spotřebitelského vztahu“.
Podle ustanovení §21 věty první a druhé vyhlášky 464/2012 Sb., o stanovení specifikace jednotlivých základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich poskytování, ve znění účinném do 30. 6. 2016 [vydané k provedení §3 odst. 3 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění zákona č. 221/2012 Sb.], na základě písemné žádosti adresáta jsou ukládány poštovní zásilky nebo poukázané peněžní částky u dohodnuté provozovny, aniž by byl učiněn pokus o jejich dodání na adresu adresáta. Odnáška nemůže být sjednána pro případy, u nichž by to bylo v rozporu s poštovní smlouvou uzavřenou s odesílatelem.
Z úkonů tzv. „odnášky“ však soud nemůže vycházet, neboť odporovaly postupu, který je předepsán pro doručování písemností občanským soudním řádem (srov. §48 odst. 3 OSŘ); byla to jen dohoda provozovatele poštovních služeb a žalované, která je v rozporu s pravidly platícími pro doručování podle občanského soudního řádu (srov. též závěr v již zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1982/2009, ve vztahu k úkonům tzv. „dosílky“). Měla-li tedy žalovaná s provozovatelem poštovních služeb sjednánu tzv. „odnášku“, bylo pouze na ní, aby si zjišťovala, zda jí na poštu nepřišla zásilka. Jakékoli potíže při doručování je třeba klást k její tíži.
Závěr odvolacího soudu, že postupem Okresního soudu v Plzni ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 18 C 199/2012 - tím, že rozhodoval v nepřítomnosti žalované (u níž doručení předvolání k jednání okresního soudu bylo „vykázáno č. l. 30“, tj. náhradním způsobem) - žalované nebyla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 OSŘ, když vycházel ze zjištění, že žalovaná byla řádně předvolána k jednání před okresním soudem (jako soudem prvního stupně) na den 22. 2. 2013, k němuž došlo desátým dnem po vyvěšení této písemnosti na úřední desce soudu ve smyslu ustanovení §50 odst. 2 OSŘ, je správný.
V posuzovaném případě žalovaná napadla rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 2. 2013, č. j. 18 C 199/2012-57, také žalobou na obnovu řízení. Jako důvod uvádí, že „nedošlo k doručení předvolání žalované k jednání bez jejího zavinění, když žalovaná učinila u držitele poštovní licence veškeré úkony, které lze na ní spravedlivě požadovat, aby jí poštovní zásilka doručena byla“, a že tedy „bez své viny nemohla uplatnit potřebné skutečnosti a důkazy“.
Odvolací soud ve vztahu k žalobě na obnovu řízení shodně se soudem prvního stupně dovodil, že „žalované nebyla odňata možnost jednat před soudem a z toho pak vyplývají i závěry v souvislosti s nemožností či možností uplatňování důkazů ze strany žalované“.
Podle ustanovení §228 odst. 1 OSŘ žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205a a §211a OSŘ též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a §211a OSŘ též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Žaloba na obnovu řízení je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem o mimořádném opravném prostředku. Žaloba na obnovu řízení musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 OSŘ. také označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu je napadá, důvod žaloby (důvod obnovy řízení), vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že je žaloba podána včas, označení důkazů, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, jakož i to, čeho se ten, kdo podal žalobu, domáhá (srov. §232 odst. 1 OSŘ).
Žalobu na obnovu řízení lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §228 odst. 1 OSŘ. Důvod žaloby (důvod obnovy řízení) může být měněn jen po dobu trvání lhůt k žalobě (srov. §232 odst. 2 OSŘ). Uplatněným důvodem žaloby (důvodem obnovy řízení) je soud vázán a nemůže napadené rozhodnutí posuzovat z jiného důvodu, než který byl označen v žalobě nebo který byl uplatněn dodatečně v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě.
Uvedení důvodu žaloby na obnovu řízení v sobě zahrnuje požadavek, aby žaloba obsahovala jeho - po skutkové stránce (dostatečně určité a srozumitelné) - vylíčení tak, aby bylo nepochybné, který z důvodů obnovy řízení uvedených v ustanovení §228 o. s. ř. se uplatňuje, tedy aby bylo možné taková skutková tvrzení subsumovat pod některý ze zákonem stanovených důvodů obnovy řízení; nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení zákona, ve kterém je důvod obnovy řízení obsažen (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1093/2010).
V projednávané věci je ze žaloby na obnovu řízení doručené soudu prvního stupně dne 9. 5. 2013 a doplněné podáním žalované ze dne 20. 12. 2013 (doručeném soudu prvního stupně téhož dne) zřejmé, že žalovaná spatřuje důvod obnovy řízení v tom, že „nedošlo k doručení předvolání žalované k jednání bez jejího zavinění, když žalovaná učinila u držitele poštovní licence veškeré úkony, které lze na ní spravedlivě požadovat, aby jí poštovní zásilka doručena byla“, z čehož dovozuje, že „bez své viny nemohla uplatnit potřebné skutečnosti a důkazy“; jinak řečeno žalovaná tvrdí, že v důsledku neúčasti u jednání okresního soudu dne 22. 2. 2013, k němuž podle jejího názoru nebyla řádně předvolána, „bez své viny nemohla uplatnit potřebné skutečnosti a důkazy“, přičemž výslovně zmiňuje důkaz výslechem žalované, výslechem jejího manžela jako svědka a listinou obsahující odstoupení od smlouvy.
Sama žalovaná tedy váže žalobu na obnovu řízení na své tvrzení, že jí nebylo řádně doručeno předvolání k jednání okresního soudu na den 22. 2. 2013 (tedy na zmatečnostní důvod uvedený v ustanovení §229 odst. 3 OSŘ), v důsledku čehož „bez své viny nemohla uplatnit potřebné skutečnosti a důkazy“.
I když lze souhlasit s tvrzením dovolatelky uvedeným v dovolání, že i v případě, že „doručování proběhne v souladu s občanským soudním řádem, účastník i při takovém doručování nemusí bez své viny uplatnit nové skutečnosti a důkazy tak, jak předpokládá §228 odst. 1 o. s. ř. pro účely obnovy řízení“, dovolatelka v žalobě na obnovu řízení (ani v průběhu tohoto řízení) nepředkládá soudu jiný důvod než ten, že jí byla postupem soudu odňata možnost zúčastnit se jednání dne 22. 2. 2013; tento důvod představující zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 OSŘ však nebyl – jak výše uvedeno – shledán opodstatněným. Důvody obnovy řízení podle ustanovení §228 odst. 1 OSŘ tak nejsou dány.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. ledna 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu