ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.824.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 824/2017-1297
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČO 45317054, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 763/15, proti žalovaným 1b) K. M. a 1c) K. U. , jako dědicům žalované 1) J. K., zemřelé dne 23. února 2014, a žalovaného 1a) J. K., zemřelého dne 21. března 2015, oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 32/22, 2) R. B. , zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova č. 1390/17, 3) K. N. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova č. 515/12, 4) M. F. , zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská č. 104/14, 5) Z. H. , zastoupenému JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V jámě č. 699/1, 6) E. Ž. , zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 653/17, 7) P. P. , zastoupené JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 1, a 8) I. N. , o 37 431 745,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 100/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2012 č. j. 14 Co 469/2011-894, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každé z žalovaných 1b) a 1c) 16 093 Kč k rukám JUDr. Vladimíra Dvořáčka, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 32/22, žalované 2) 12 463 Kč k rukám Mgr. Rostislava Šustka, advokáta se sídlem v Praze 1, Vladislavova č. 1390/17, žalované 3) 12 463 Kč k rukám JUDr. Jaroslava Maška, advokáta se sídlem v Praze 5, Matoušova č. 515/12, žalovanému 5) 12 463 Kč k rukám JUDr. Věry Ptáčkové, advokátky se sídlem v Praze 1, V jámě č. 699/1, žalované 6) 12 463 Kč k rukám JUDr. Gabriela Brenky, advokáta se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 653/17, a žalované 8) 12 463 Kč, vše do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 4) a 7) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky [který postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)] dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2012 č. j. 14 Co 469/2011-894, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 6. 2011 č. j. 27 C 100/2001-774 ve věci samé [tj. ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 37 431 745,31 Kč s 1% úrokem z prodlení za dobu od 22. 6. 2004 do zaplacení, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody z titulu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Projednávanou věc (nastolenou právní otázku, zda a kdy žalobkyni vznikla škoda v podobě nevymahatelné pohledávky) je třeba i v současné době posuzovat
– vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá nároku na náhradu škody, která měla vzniknout poskytnutím finančních prostředků ze dne 16. 6. 1998 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle ustanovení zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 1999 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je povinen prokázat zaměstnancovo zavinění s výjimkou případů uvedených v §176 a 178 (srov. §172 odst. 3 zák. práce).
Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu způsobenou při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním podle ustanovení §172 zák. práce tedy jsou porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi zaviněným porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. V řízení o náhradu škody podle ustanovení §172 zák. práce má žalobce (zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit (srov. §101 odst. 1 o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. §120 odst. 1 a 3 o. s. ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik povinnosti k náhradě škody.
Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou (§179 odst. 1 zák. práce) je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele. Zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle ustanovení §172 zák. práce, je v zásadě povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže škodu neodčiní uvedením v předešlý stav (srov. §179 odst. 1 zák. práce); pouze byla-li škoda způsobena zaměstnancem úmyslně, může zaměstnavatel požadovat náhradu i jiné škody (srov. §179 odst. 3 zák. práce).
Skutečnou škodu ve smyslu ustanovení §179 odst. 1 zák. práce může představovat také splatná pohledávka zaměstnavatele, kterou – vzhledem k okolnostem případu – lze považovat za nevymahatelnou. I v tomto případě lze totiž hovořit o újmě, která nastala (projevila se) v majetkové sféře poškozeného (zaměstnavatele), spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) všeobecným ekvivalentem (penězi), a je tudíž napravitelná, nedochází-li k naturální restituci, především poskytnutím peněz (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970 Cpj 87/70 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1971, pod poř. č. 55, str. 151, v němž obsažené obecné pojetí škody lze mutatis mutandis vztáhnout i na oblast pracovněprávních vztahů, nebo dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 480/2007 uveřejněný pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008).
Zaměstnavateli lze přiznat náhradu škody, jen jestliže mu škoda vznikla nejpozději v době, kdy soud rozhoduje o uplatněném nároku (srov. §154 odst. 1 o. s. ř.). Nevznikla-li zaměstnavateli do té doby majetková újma vyjádřitelná v penězích, znamená to, že nárok byl uplatněn „předčasně“, a že proto žaloba o náhradu škody musí být bez dalšího zamítnuta.
V judikatuře soudů nejsou žádné pochybnosti o tom, že škoda vzniklá zaměstnavateli může spočívat též v tom, že mu jeho dlužník neuhradí pohledávku z občanskoprávních, obchodních nebo jiných právních vztahů. Ke škodě ovšem nedochází tím, že by dluh odpovídající pohledávce nebyl splněn řádně a včas (do splatnosti), ale teprve tehdy,
stala-li se pohledávka - objektivně vzato - nevymahatelnou. Pouze v případě, že se zaměstnavatel nemůže úspěšně domoci uspokojení své pohledávky ani od dlužníka, ani od tzv. náhradního dlužníka z důvodu zajištění pohledávky (samozřejmě jen tehdy,
bylo-li zřízeno) nebo od jiných odpovědných osob, lze totiž opodstatněně hovořit o tom, že u zaměstnavatele nastala újma, která se projevuje v jeho majetkové sféře a která je vyjádřitelná v penězích, tedy že zaměstnavateli vznikla škoda (v podobě skutečné nebo jiné škody) – srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2596/2008. Pro závěr o tom, zda se jedná o nevymahatelnou pohledávku, nepochybně nejsou významné subjektivní představy věřitele o míře jeho úspěšnosti v případném soudním řízení (a následném exekučním řízení) vedeném proti dlužníkovi, jak rovněž správně uvádí dovolatel. Rozhodující z tohoto pohledu je pouze objektivní zjištění, že se oprávněný subjekt (věřitel) skutečně svého práva nedomůže. Není proto nezbytné, aby závěr o nedobytnosti pohledávky byl učiněn v soudním řízení proti dlužníkovi, nýbrž pro závěr, že se jedná o nevymahatelnou pohledávku, je rozhodující objektivní zjištění, že se věřitel svého práva skutečně nedomůže (srov. již shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 480/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4907/2016).
Konkursní řízení vedené podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“) se člení na několik relativně samostatných fází, z nichž první, přípravná, fáze počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí prohlášením konkursu, druhá, realizační, fáze se v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku a třetí, závěrečná, fáze počínající rozvrhovým usnesením, postihuje vlastní rozvrh výtěžku konkursní podstaty mezi věřitele a zrušení konkursu (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 29 Odo 208/2003 uveřejněného pod č. 95 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. 29 Cdo 2917/2007 uveřejněného pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 uveřejněný pod č. 132 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012).
Rozvrh (ve smyslu rozvrhu konečného) patří k závěrečným úkonům konkursního řízení při jeho normálním průběhu. Jakmile dojde k jeho realizaci, je již možné konkurs zrušit. Podstata rozvrhu (ve smyslu rozvrhu konečného) spočívá v tom, že celkový výtěžek zpeněžení konkursní podstaty se rozdělí mezi konkursní věřitele podle pravidel stanovených v §32 ZKV. Děje se tak usnesením, které zákon nazývá rozvrhovým usnesením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. 29 Odo 657/2006 uveřejněný pod č. 168 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
Nejvyšší soud opakovaně v řízení o náhradu škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo v řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem konkursního soudu připustil, že výši škody lze určit i dříve než (až) v souvislosti s rozvrhovým usnesením; učinil tak s vědomím, že v konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání může být otázka nemožnosti uspokojení pohledávky věřitele zodpovězena (podle stavu konkursního řízení) i dříve než při rozvrhu (k němuž ani nemusí dojít). Uvedl, že míra možného uspokojení věřitelů dlužníka může být především objasněna již při vydání částečného rozvrhu. V řadě případů bude možné uzavřít, v jaké výši vznikla věřiteli škoda, již při pravomocném schválení konečné zprávy (§29 ZKV), bude-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení konkursní podstaty nebude postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek za podstatou (§31 odst. 2 ZKV) a pracovních nároků (§31 odst. 3 ZKV), takže nezajištění věřitelé druhé třídy neobdrží při rozvrhu ničeho (§32 odst. 1 ZKV). V situaci, kdy se věřitel nedomáhá plné výše vzniklé (tvrzené) škody, přitom může být podkladem pro závěr o výši škody i zpráva správce konkursní podstaty o stavu konkursního řízení, která vyloučí možnost uspokojení věřitelovy pohledávky v konkursu v rozsahu, v němž se domáhá náhrady škody, bez zřetele k tomu, že konkursní řízení se formálně dosud nenachází ve stadiu schválení konečné zprávy nebo vydání rozvrhového usnesení (lhostejno, zda má jít o rozvrh částečný, nebo konečný). Jednotlivé fáze konkursního řízení totiž mohou ovlivnit např. pokračující spory o právo na přednostní uspokojení některých věřitelů v konkursu, jež ovšem již nemusí být překážkou úsudku (podloženého obsahem konkursního spisu), že jakýkoli výsledek takových sporů nemůže ovlivnit závěr, že věřitel neobdrží v konkursu částku, kterou uplatňuje jako náhradu škody. Tam, kde stav konkursního řízení před vydáním rozvrhového usnesení nedovoluje určit výši škody způsobem shora popsaným, bude namístě žalobu zamítnout pro předčasnost. V takovém případě totiž platí, že škoda dosud nevznikla (nelze postavit najisto, v jakém rozsahu se věřitel uspokojí z majetku dlužníka) [k uvedenému srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 uveřejněný pod č. 93 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015 sp. zn. 29 Cdo 924/2013, který byl uveřejněn pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016].
Uvedené závěry soudní praxe se potom nepochybně uplatní i při řešení dovolatelkou nastolené právní otázky, kdy a za jakých okolností lze v době probíhajícího konkursního řízení na majetek dlužníka, popřípadě konkursního řízení na majetek avala směnky vystavené dlužníkem k zajištění pohledávky věřitele (zaměstnavatele), učinit závěr o vzniku škody (jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §172 zák. práce) v podobě nevymahatelné pohledávky.
V projednávané věci – v níž se žalobkyně nedomáhá jen části náhrady škody, aby bylo možné vycházet jen ze zprávy správce konkursní podstaty o stavu konkursního řízení, která by vyloučila možnost uspokojení pohledávky žalobkyně v konkursu
– odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, ze kterých vyplývá, že v době jeho rozhodnutí konkursní řízení na majetek dlužníka REALITY-TRADING spol. s r. o. ani konkursní řízení na majetek Českomoravské agrární společnosti, s. r. o. (avala směnky) nebyla dosud ukončena. Obě se nacházejí ve druhé ze tří shora uvedených fází konkursního řízení, kdy ještě nebylo vydáno rozvrhové usnesení, nebyla pravomocně schválena konečná zpráva (k vydání konečné zprávy dosud nedošlo), popřípadě povolen částečný rozvrh. Jejich stav proto neumožňoval učinit závěr o nemožnosti uspokojení pohledávky žalobkyně v konkursu, tedy závěr o vzniku škody v podobě nevymahatelné pohledávky. Závěr odvolacího soudu o předčasnosti žaloby, i když nebyl přiléhavě odůvodněn, je tedy v souladu s výše uvedenými obecně přijímanými právními názory, na nichž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - ve věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, nemá napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání proti němu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 10 000 Kč v případě každého z žalovaných 2), 3), 5), 6), a 8), jejichž zástupci (advokáti) učinili jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a 26 000 Kč celkem v případě žalovaných 1b) a 1c) zastoupených stejným advokátem, který učinil dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání a vyjádření na výzvu soudu ve věci procesního nástupnictví). Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly uvedeným žalovaným náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění účinném do 30. 6. 2018), a to každému z žalovaných 2), 3), 5), 6) a 8) ve výši 300 Kč a žalovaným 1b) a 1c) společně ve výši 600 Kč, a v náhradě za daň z přidané hodnoty podle ustanovení §137 odst. 3 a §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. ve výši 2 163 Kč u každého z žalovaných 2), 3), 5), 6) a 8) a 5 586 Kč u žalovaných 1b) a 1c) společně.
Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud žalobkyni podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovaným 1b), 1c), 2), 3), 5), 6) a 8) nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokátů, kteří uvedené žalované v řízení zastupovali (§149 odst. 1 o. s. ř.), s výjimkou žalované 8), která již není v řízení zastoupena, a které je proto žalobkyně povinna zaplatit přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení přímo. Žalovaným 4) a 7) v dovolacím řízení náklady nevznikly, ve vztahu mezi žalobkyní a těmito žalovanými proto nebylo žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení přiznáno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu