ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.924.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 924/2018-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně E. M. , zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí č. 737/3, proti žalovanému Aldis, a. s. se sídlem v Hradci Králové
- Věkoších, Eliščino nábřeží č. 375/1, IČO 47468386, zastoupenému Mgr. Martinem Boučkem, advokátem se sídlem v Lochenicích č. 200, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 21 C 99/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. října 2017 č. j. 20 Co 207/2017-156, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Boučka, advokáta se sídlem v Lochenicích č. 200.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2017 č. j. 20 Co 207/2017-156 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4851/2010
nebo – přímo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li žalobkyně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2542/2007 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 4781/2008, že soud „nemůže hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně neomluvenou absenci, pokud nedosáhla ani pěti pracovních dnů, bez toho, aby se zabýval dalšími okolnostmi tak, jak je judikováno v citovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ČR“, pak přehlíží jednak to, že odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – vzal náležitě v úvahu všechny okolnosti významné pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní, když mimo jiné uvedl, že soud prvního stupně „nemohl přihlédnout k pracovní historii nebo k přiznání nenárokových složek mzdy žalobkyně, neboť nastoupila do práce po sedmileté absenci“, a že „naopak přihlédl k tomu, že žalobkyně se ani přes výzvu žalovaného již do zaměstnání nedostavila a ten byl nucen hledat novou mzdovou účetní“, a jednak to, že výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek a že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011). Rozsudek odvolacího soudu (v závěru, že „neomluvená absence žalobkyně byla porušením povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a že po žalovaném nebylo lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobkyně u něj nadále pokračoval, ani aby jej ukončil výpovědí“) je proto v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích přijatými; soudy však v dovolatelkou zmiňovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný - uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při posuzování otázky, zda žalobkyně svým jednáním, které se stalo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 20. 4. 2016, porušila zvlášť hrubým způsobem povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, a předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že jednání žalobkyně nenaplňovalo svou intenzitou zvlášť hrubé porušení pracovních povinností a důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru tedy nebyl naplněn)].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu