ECLI:CZ:NS:2018:21.ND.73.2018.1
sp. zn. 21 Nd 73/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Vítězslavy Pekárkové v právní věci žalobce P. B. , proti žalované P. L. B. , o zrušení vyživovací povinnosti , vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 116/2017, o návrhu na přikázání věci jinému soudu , takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 116/2017 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí jinému soudu téhož stupně.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 22. 5. 2017 u Okresního soudu v Pardubicích domáhá zrušení své vyživovací povinnosti k žalované. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je žalovaná pracovně činná a její příjem převyšuje příjem žalobce.
Žalobce dále požaduje, aby byla věc přikázána „jinému nestrannému soudu mimo dosah státních zločinců v soudních talárech pracujících na soudech v Pardubicích“, kteří podporují „organizovaný zločin“, a to konkrétně Okresnímu soudu v Olomouci.
Předseda Okresního soudu v Pardubicích předložil spis Nejvyššímu soudu postupem podle §15 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s návrhem na přikázání věci jinému soudu z důvodu nutnosti ve smyslu §12 odst. 1 o. s. ř., případně z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř.
Žalovaná s návrhem na přikázání věci nesouhlasí, jelikož k přikázání věci jinému soudu není důvodné. Pokud by soud shledal přikázání věci jinému soudu důvodným, navrhuje, aby byla věc přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 5.
Ve vyjádření k námitce podjatosti (č. l. 21 spisu) soudci Okresního soudu v Pardubicích (s níže uvedenou výjimkou) uvedli, že žalobce znají jen z úřední činnosti, respektive ho neznají; na projednávané věci nemají žádný vztah. Soudkyně Mgr. Jitka Nováková uvedla, že s žalobcem a jeho bývalou manželkou byla v „kamarádském“ vztahu, který již před několika lety skončil.
Podle ustanovení §12 o. s. ř. nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§14, §15 odst. 2 a §16a), musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně (odstavec 1). Věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec 2). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec 3).
Podle ustanovení §14 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odstavec 1). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (odstavec 2). Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odstavec 3). Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odstavec 4).
Podle ustanovení §15 o. s. ř. jakmile se soudce nebo přísedící dozví o skutečnosti, pro kterou je vyloučen, oznámí ji neprodleně předsedovi soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu (odstavec 1). Předseda soudu určí podle rozvrhu práce místo soudce (přísedícího) uvedeného v odstavci 1 jiného soudce (přísedícího) nebo, týká-li se oznámení všech členů senátu, přikáže věc jinému senátu; není-li to možné, předloží věc k rozhodnutí podle §12 odst. 1. Jde-li o vyloučení podle §14 odst. 1 a předseda soudu má za to, že tu není důvod pochybovat o nepodjatosti soudce (přísedícího), předloží věc k rozhodnutí soudu uvedenému v §16 odst. 1 (odstavec 2).
Podle ustanovení §16 odst. 1 o. s. ř. o tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.
Podle ustanovení §16a odst. 1 o. s. ř., jestliže bylo rozhodnuto, že soudce (přísedící) je vyloučen, předseda soudu podle rozvrhu práce určí místo něho jiného soudce (přísedícího) nebo, jestliže byli vyloučeni všichni členové senátu, přikáže věc jinému senátu; není-li to možné, předloží věc k rozhodnutí podle §12 odst. 1.
Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený Okresnímu soudu v Pardubicích, u nějž je věc vedena, a Okresnímu soudu v Olomouci, jemuž má být věc podle návrhu žalobce přikázána (§12 odst. 3 věta první o. s. ř.), důvod k přikázání soudu z důvodu nutnosti (§12 odst. 1 o. s. ř.) ani z důvodu vhodnosti (§12 odst. 2 o. s. ř.) neshledal.
Z citovaných ustanovení se podává, že postupem podle ustanovení §12 odst. 1 o. s. ř. může být věc přikázána (k žádosti předsedy okresního soudu) jinému soudu téhož stupně (s výjimkou situace předpokládané ustanovením §16a odst. 2 o. s. ř.) tehdy, jsou-li splněny buď předpoklady vymezené v ustanoveních §15 odst. 1 a 2 větě první, části věty za středníkem o. s. ř., anebo tehdy, bylo-li rozhodnuto podle ustanovení §16 odst. 1 o. s. ř. o vyloučení soudce či soudců dotčeného soudu a současně není možné věc přikázat jinému soudci téhož soudu (§16a odst. 1 o. s. ř.).
Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že žádný ze soudců Okresního soudu v Pardubicích neoznámil podle ustanovení §15 odst. 1 o. s. ř. předsedovi tohoto soudu skutečnosti, pro které by byl v projednávané věci vyloučen (natož aby tak učinili všichni soudci tohoto soudu), a nadřízený soud dosud nerozhodl o vyloučení žádného ze soudců tohoto soudu podle ustanovení §16 odst. 1 o. s. ř. Nejsou tudíž naplněny předpoklady, za kterých může nadřízený soud rozhodnout o přikázání věci jinému soudu podle ustanovení §12 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2016, sp. zn. 29 Nd 231/2016, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. března 2017, sp. zn. II. ÚS 3994/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. 20 Nd 245/2017).
Připomíná-li se v podání předsedy Okresního soudu v Pardubicích rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017, sp. zn. 28 Nd 278/2017, jímž bylo návrhu na přikázání věci jinému soudu v jiné věci téhož žalobce vyhověno, sluší se uvést, že odkazované usnesení bylo vydáno v procesní situaci, kdy všichni soudci dotčeného soudu byli (dle vyjádření k námitce žalobce) z projednání a rozhodnutí věci vyloučeni pro poměr k věci (předmětem řízení byl požadavek na náhradu škody vůči státu, mající – dle žalobcem tehdy uplatňovaných tvrzení – původ v rozhodovací činnosti jmenovaných soudců dotčeného soudu). Srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2018, sp. zn. 28 Nd 101/2018.
Navíc není pochyb o tom, že Nejvyšší soud již v usnesení velkého senátu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009, uveřejněném pod číslem 65/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož soudci soudu, jenž vystupuje za stát v občanském soudním řízení jako jeho organizační složka, nejsou bez dalšího (jen proto, že u takového soudu působí) vyloučeni z projednávání a rozhodnutí příslušné věci. Tím méně mohou být pak vyloučeni jen proto, že je v jiném občanském soudním řízení veden spor se státem, za nějž vystupuje soud, u kterého tito soudci působí.
Z návrhu žalobce na přikázání věci jinému soudu zároveň současně nevyplývají ani žádné další skutečnosti, jež by umožnily přijmout závěr, že přikázání věci jinému soudu by mohlo vést k hospodárnějšímu, rychlejšímu, spolehlivějšímu či důkladnějšímu projednání věci, a jež by tak mohly být důvodem k delegaci vhodné ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř.
Přitom přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu; srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jelikož Nejvyšší soud v poměrech dané věci neshledal důvody pro přikázání věci jinému soudu podle ustanovení §12 odst. 1 a 2 o. s. ř., rozhodl, že se věc nepřikazuje jinému soudu k projednání a rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu