ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1817.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1817/2018-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. Ř. , zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, proti žalovanému statutárnímu městu Ústí nad Labem , se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, IČO: 00081531, zastoupenému JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická 779/4, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 116/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 10 Co 95/2015-317, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Miloslavy Coufalové, advokátky se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická 779/4.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č. j. 34 C 116/2008-194, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. o výměře 23 m 2 , vzniklého rozdělením pozemku parc. č. o výměře 286 m 2 , zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ú. k., Katastrálního pracoviště Ú. n. L., na LV č. 1 pro obec a katastrální území Ú. L., podle geometrického plánu pro rozdělení pozemku č., zhotoveného P. V., s místem podnikání Ch., Ch., který tvoří nedílnou součást rozsudku (výrok I.). Dále určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. o výměře 42 m 2 , vzniklého rozdělením pozemku parc. č. o výměře 3 462 m 2 , zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště Ú. L., na LV č. pro obec a k. ú. Ú. L., podle příslušného geometrického plánu pro rozdělení pozemku č., zhotoveného P. V., s místem podnikání Ch., Ch., který tvoří nedílnou součást rozsudku (výrok II.) – (dále jen „předmětné pozemky“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č. j. 10 Co 95/2015-317, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem předmětných pozemků, se zamítá (prvý odstavec výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý odstavec výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které spatřuje přípustným „podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť tímto rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé“. Odvolací soud nesprávně aplikoval §9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a nesprávně dovodil, že je nabytí předmětných pozemků vydržením vyloučeno, resp. že byly předmětné pozemky místní komunikací samy o sobě a že na nich není umístěna stavba komunikace v občanskoprávním smyslu, jejíž vlastnictví by bylo možné oddělit od vlastnictví samostatných pozemků. Je přesvědčen, že komunikace tvořená posypovým podložím a položenými panely je samostatnou věcí a „pozemek v části, která byla užívána žalobcem a jeho právními předchůdci, byl vydržen a stal se jeho vlastnictvím“. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci sp. zn. 22 Cdo 921/2017 odvolací soud nesprávně dovodil, že část místní komunikace vzniklé zaměřením zaplocených částí předmětných pozemků, které jsou v držení žalobce, nebylo možné vydržet a že jsou ve vlastnictví žalovaného. Odvolací soud se dále vůbec nezabýval tím, zda spolu s darovací smlouvou ze dne 29. 8. 2001 nemohlo dojít k darování i částí předmětných pozemků, na nichž leží komunikace a které právní předchůdci žalobce vydrželi. Formálně tyto části předmětem darovací smlouvy nebyly, dárci však byli přesvědčeni, že převádí i je. Přístup odvolacího soudu byl zjevně formalistický a došlo jím k porušení práva žalobce na spravedlivý proces. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že to, zda by komunikace mohla být samostatnou věcí, když právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku, je bezpředmětnou otázkou. Předmět sporu se totiž týká nezpevněného povrchu komunikace. Dotčen je přímo pozemek bez povrchové úpravy; ten může být pouze ve vlastnictví obce. Argumentaci odvolacího soudu ohledně zápočtu vydržecí doby považuje za správný. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce v dovolání napadá jak závěr odvolacího soudu o tom, že nabytí předmětných pozemků vydržením je vyloučeno, tak i závěr o tom, že sám neměl předmětné pozemky v nepřetržité oprávněné držbě po dobu deseti let, resp. že na něj nebyly jeho právními předchůdci převedeny.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
V dané věci je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na dvou důvodech samostatně vedoucích k zamítnutí žaloby. Žalobce by tedy proto, aby mohlo být jeho dovolání vyhověno, musel v dovolacím řízení relevantně napadnout a úspěšně zpochybnit oba tyto důvody. To se ovšem v dané věci nestalo.
Dovolání v části napadající závěr odvolacího soudu o neuplynutí desetileté doby držby předmětných pozemků žalobcem a o absenci převodu těchto pozemků na žalobce je nepřípustné již proto, že ve vztahu k němu žalobce vůbec nevymezil přípustnost dovolání. Žalobce se otázce přípustnosti dovolání věnoval pouze odkazem na dřívější úpravu dovolacího řízení [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, tj. před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.], kterou však na rozhodnutí odvolacího soudu vydaná po 1. 1. 2013 nelze aplikovat (srovnej přechodné ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Žalobce vůbec nevymezuje (a takové vymezení nelze dovodit ani z obsahu dovolání), od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu tato otázka ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Může-li být přitom dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Nedostatek takového údaje představuje vadu dovolání, která brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a o meritorním rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku.
Pro úplnost lze dodat, že řešení této otázky odvolacím soudem bylo v souladu s judikaturou. Podle judikatury Nejvyššího soudu „nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení sousedního pozemku započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel“ [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006 (uveřejněný pod č. C 5 210 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck)]. Odvolací soud uzavřel, že předmětné pozemky nebyly předmětem kupní ani darovací smlouvy. Dovolací soud je přitom skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Žalobce by za těchto okolností musel mít předmětné pozemky v oprávněné držbě sám po celou vydržecí dobu. V jejím průběhu však podle závěrů odvolacího soudu ztratil dobrou víru (a žalobce tuto okolnost v dovolání ani nikterak nerozporuje), proto vlastnické právo k předmětným pozemkům nemohl vydržet.
Skutečnost, že odvolací soud nezohlednil dovolatelem naznačenou nutnost jeho právních předchůdců uplatňovat vůči žalovanému svá vlastnická práva k předmětným nemovitostem další samostatnou žalobou, aby mohlo dojít k darování předmětných pozemků žalobci, nemůže představovat přepjatě formalistický postup. Postup odvolacího soudu byl při řešení této otázky v souladu s judikaturou a právní předchůdci žalobce ani nebyli účastníky řízení, nastíněný postup by tak vedl k popření dispoziční zásady civilního soudního řízení sporného.
Věcný přezkum posouzení první otázky o „způsobilosti vydržení předmětných pozemků“ předkládané žalobcem Nejvyššímu soudu za tohoto stavu výsledek sporu nemůže ovlivnit, neboť druhý závěr odvolacího soudu vedoucí k zamítnutí žaloby žalobce v dovolání relevantně nezpochybnil; dovolání je tak nepřípustné jako celek a dovolací soud se pro nadbytečnost již prvním závěrem o vyloučení možnosti vydržet předmětné pozemky dále nezabýval.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. 8. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu