ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2286.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2286/2018-550
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Ivem Jahelkou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351, proti žalovaným 1) P. D., zastoupené JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1, 2) V. G., 3) J. G., o vydání věci, eventuelně o zaplacení 74 600 Kč a 4 978 $, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 48/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2016, č. j. 7 Co 2398/2015-436, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované 1) JUDr. Víta Pošváře.
III. Žalovaní 2) a 3) nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 9. 9. 2015, č. j. 9 C 48/2007-400, zamítl žalobu, že žalovaní jsou povinni vydat žalobci movité věci blíže specifikované v tomto rozsudku, in eventum zaplatit žalobci 74 600 Kč a 4 978 $ (výrok I. – XIV.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok XV. – XVII.).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. 3. 2016, č. j. 7 Co 2398/2015-436, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. – III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že byl v průběhu celého řízení omezen na osobní svobodě, avšak nikdy neměl možnost osobně se zúčastnit projednávání věci před soudy obou stupňů. Nemohl proto klást otázky svědkům a přímo se vyjadřovat k jednotlivým prováděným důkazům. Neztotožňuje se s právním názorem soudů nižších stupňů, že lze odmítnout požadavek žalobce na účast při jednání s tím, že mu byl ustanoven zástupce. Zástupce má veškeré informace pouze zprostředkovaně, a proto nemůže plnohodnotně reagovat např. na jednotlivá tvrzení svědků. Žalobci tedy byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání předně namítá, že dovolací soud nemůže k žalobcem tvrzené procesní vadě podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout, protože žalobce jinak nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dále poukazuje na skutečnost, že postupem soudu nebyla žalobci odňata možnost jednat před soudem. Žalobce byl vždy o jednání soudu vyrozuměn buď přímo anebo prostřednictvím zástupce a bylo na žalobci, aby si svoji účast při jednání soudu zajistil a náklady spojené se svou účastí také zaplatil. Neučinil-li tak, jde tato skutečnost k jeho tíži. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Žalovaní 2) a 3) se k dovolání nevyjádřili.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §229 odst. 3 věty první o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Žalobce namítá, že postupem soudů obou stupňů byl zkrácen na svých právech, jelikož soudy nesprávně jednaly a rozhodly v jeho nepřítomnosti, a tato skutečnost mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V takovém případě ovšem uplatňuje zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost, kterou ostatně také žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podal dne 27. 4. 2016 – č. l. 461 a násl.) a pro jejíž posouzení nelze připustit dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4310/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1896/2015; tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ). K této vadě, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, může dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel však kromě této námitky (o nesprávném postupu soudu majícím za následek odnětí možnosti jednat před soudem) žádnou další otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviset (dovolací důvod) a která by zakládala přípustnost dovolání, nevymezuje (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že žalobce v dovolání řádně neuplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 - 3 o. s. ř., a proto dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 o. s. ř. a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce podal dovolání i do výroku II. rozsudku odvolacího soudu [kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 5 074,74 Kč], a proto se dovolací soud zabýval rovněž přípustností dovolání do tohoto výroku. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 35 532 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 5 074,74 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje 50 000 Kč, není dovolání v této části podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Z uvedeného se podává, že dovolání v části trpí ve smyslu §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a v části není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná 1) domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 8. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu