ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2406.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2406/2018-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. Š. , zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 31, proti žalované I. Š. , zastoupené JUDr. Věrou Liškovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Žitavského 1408, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 107/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 28 Co 442/2017-55, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Věry Liškové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, č. j. 25 C 107/2017-29, zamítl žalobu na určení, že žalobce je spoluvlastníkem pozemku parc., zapsaného na listu vlastnictví pro k. ú. Z., obec P., vedeném Katastrálním úřadem pro P., Katastrální pracoviště P., ve výši id. 5947/10000 (výrok I.). Dále zamítl žalobu na určení, že žalovaná je spoluvlastnicí pozemku parc., zapsaného na listu vlastnictví pro k. ú. Z., obec P., vedeném Katastrálním úřadem pro P., Katastrální pracoviště P., ve výši id. 4053/10000 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 28 Co 442/2017-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že podíly účastníků jsou stejné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a tvrdí jednak, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, a dále, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla prozatím řešena otázka, „zda podíl, jakým se spoluvlastník podílí na úhradě kupní ceny při nabytí nemovitosti, nevyjadřuje míru, v jaké do svého vlastnictví takovou nemovitost nabývá“. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že nalézací soudy nesprávně vyložily ustanovení §137 odst. 1 a 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Je přesvědčen o tom, že uhradil-li vyšší podíl z kupní ceny nemovitosti, náleží mu také větší spoluvlastnický podíl. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná souhlasí se závěry odvolacího soudu. Dovolání nepovažuje za přípustné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné odmítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vznik spoluvlastnického práva účastníků, před 1. 1. 2014, je třeba aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel předně namítá, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) ].
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tento předpoklad přípustnosti dovolání totiž míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil například již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. Námitka dovolatele, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, proto nemůže obstát.
Dále dovolatel namítá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu prozatím nebyla řešena otázka, „zda podíl, jakým se spoluvlastník podílí na úhradě kupní ceny při nabytí nemovitosti, nevyjadřuje míru, v jaké do svého vlastnictví takovou nemovitost nabývá“.
V posuzované věci se žalobce podanou žalobou domáhá určení, že je vlastníkem většího spoluvlastnického podílu, než je ideální jedna polovina vzhledem k celku, neboť při uzavírání kupní smlouvy uhradil vyšší podíl z kupní ceny pozemku. Obsahem podaného dovolání je pak především námitka, že odvolací soud nesprávně vyložil zákonné ustanovení §137 odst. 1 a 2 obč. zák.
Podle §137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Podle §137 odst. 2 obč. zák. není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech spoluvlastníků stejné.
Již Nejvyšší soud SSR v rozsudku z 29. 5. 1974, sp. zn. 2 Cz 37/74, uvedl, že “Poskytnutie peňažného príspevku na zakúpenie veci (motorového vozidla) samo o sebe nespôsobuje, že ten, kto ho poskytol, stáva sa spoluvlastníkom veci s kupujúcim v podiele podľa pomeru ním poskytnutého príspevku k celej cene.”
Obdobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3991/2010, nebo v usnesení ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2117/2015, uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , uzavřel, že „nabývání vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí je dvoufázové; jeho esenciálním předpokladem je vznik závazkově právního vztahu (např. prostřednictvím uzavřené kupní smlouvy, jejímž předmětem je úplatný převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z prodávajícího do vlastnictví kupujícího za dohodnutou kupní cenu) s právními účinky inter partes, kdy k nabytí vlastnického práva k takto smluvně převáděnému nemovitému majetku a tedy k dovršení věcně právních účinků erga omnes je zapotřebí vkladu tohoto vlastnického práva do katastru nemovitostí. Vlastníkem takto převáděných nemovitostí, se stává strana smlouvy, jež je právním důvodem převodu vlastnického práva, k němuž dochází vkladem (tzv. intabulací) do katastru nemovitostí. Samotné vlastnictví finančních prostředků, za které bylo nabyto, nemůže založit vlastnické právo k nabyté věci; tyto prostředky nemusí být pouze ve „vlastnictví nabyvatele“, ale může se rovněž jednat o prostředky např. půjčené“.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 3. 3. 2004, s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 12. 3. 2004, kupní smlouvu, na jejímž základě se stali ideálními spoluvlastníky pozemku parc. v k. ú. Z. Jelikož nebylo prokázáno, že by účastníci uzavřeli jinou dohodu ohledně velikosti spoluvlastnických podílů, platí vyvratitelná domněnka podle §137 odst. 2 obč. zák., že jejich podíly jsou stejné.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při posuzování otázky určení vlastnického práva a určení velikosti spoluvlastnických podílů účastníků k pozemku v k. ú. Z. postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Protože dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tudíž i v části týkající se náhrady nákladů řízení, a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. 2. 2018, není dovolání proti rozhodnutí v části výroku o nákladech řízení podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu