ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3009.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3009/2018-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalovaným 1) J. J., narozené XY, bytem XY, 2) P. J., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, V Aleji 23, o uložení povinnosti zřídit schodiště a umožnit užívání schodiště, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 258/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 2. 2018, č. j. 29 Co 410/2015-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 12 C 258/2012-147, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným znovu zřídit schodiště mezi domem č. ev. XY na pozemku parc. č. st. XY a domem č. ev. XY na pozemku parc. č. st. XY (to vše v k. ú. XY v Jizerských horách), a to takovým způsobem, aby jej bylo možno použít k přístupu do prvního podzemního, prvního nadzemního a druhého nadzemního podlaží domu č. ev. XY, a umožnit žalobci užívání obnoveného schodiště včetně vchodu mezi domy č. ev. XY a XY (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovaným povinnost znovu zřídit schodiště (a umožnit žalobci jeho užívání), které se nacházelo v prostoru mezi budovami č. ev. XY a XY, s tím, že stavební část, v které bylo schodiště umístěno, náleží do spoluvlastnictví účastníků.
Soud prvního stupně uzavřel, že prostor, ve kterém se nacházelo schodiště (jehož vybudování se žalobce domáhá), se od samého počátku nacházel v části nákupního střediska, která byla součástí budovy č. ev. XY (dnes ve vlastnictví žalovaných). Schodiště bylo vybudováno jako součást budovy č. ev. XY, která byla zkolaudována o rok dříve než budova č. ev. XY; podle své povahy k budově č. ev. XY náleželo, a nemohlo proto tvořit součást stavby č. ev. XY ve vlastnictví žalobce ani nemohlo být ve spoluvlastnictví účastníků řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací v pořadí svým druhým rozsudkem ve věci ze dne 22. 2. 2018, č. j. 29 Co 410/2015-223, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Dospěl k závěru, že schodiště bylo vyprojektováno a postaveno jako součást budovy č. ev. XY ve vlastnictví žalovaných a nemůže být od ní odděleno, aniž by se tato budova neznehodnotila. Za zjevně nepřiměřenou nepovažoval také úvahu soudu prvního stupně, že schodiště je součástí budovy č. ev. XY, protože tomuto objektu sloužilo dříve. Žalobce nemá pro užívání schodiště žádný právní titul.
Schodiště nemůže být součástí obou objektů č. ev. XY a XY a nelze jej považovat ani za věc složenou. Samotné schodiště není věcí v právním slova smyslu, a proto nemůže být ani samostatným předmětem právních vztahů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že schodiště nemůže být součástí obou staveb ve vlastnictví účastníků řízení, a tedy předmětem jejich spoluvlastnického práva, ale že je součástí budovy ve vlastnictví žalovaných. Poznamenává, že budovy č. ev. XY a XY byly od samého počátku určeny k samostatnému užívání, vyjma schodiště, které bylo pro obě budovy společné. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2005/2010, ve kterém Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že zeď dělící dva domy, které dříve byly domem jediným, existující již při reálném rozdělení domu, o jejímž vlastnictví nebylo při rozdělení původního domu nic ujednáno, náleží do podílového spoluvlastnictví vlastníků obou domů. Obdobně by měla být vyřešena otázka vlastnického práva ke schodišti, které slouží oběma stavbám ve vlastnictví účastníků řízení, byť se v případě schodiště jedná o podstatně jednodušší stavební konstrukci, než jakou je dělící zeď.
Podpůrně lze v poměrech posuzované věci aplikovat i §1024 a násl. upravující institut rozhrad (neboť i tyto právní normy mají podobný účel – vyřešit právní vztah k částem staveb, které se nacházejí na rozhraní dvou věcí) a dovodit, že prostor, ve kterém se nacházelo předmětné schodiště, je v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení.
Eventuálně lze na základě právního institutu věci složené (universitas rerum cohaerentium) taktéž uzavřít, že schodiště je předmětem spoluvlastnického práva žalobce a žalovaných.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení otázky hmotného práva, a to zda je prostor, ve kterém se schodiště nacházelo, součástí nemovitosti ve vlastnictví žalovaných, či předmětem spoluvlastnického práva účastníků řízení.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“].
Podle §120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
V rozsudku ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4949/2008 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že přístavba, stavebně technicky související se stavbami rozdílných vlastníků, nemůže být součástí obou těchto nemovitostí a tedy spoluvlastnicky patřit oběma stranám sporu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, dovodil, že součást věci tvoří s věcí hlavní věc jedinou, jež je podrobena jednotnému právnímu režimu; platí, že práva a povinnosti, jejichž předmětem je konkrétní věc, se vztahují i na všechny její součásti.
Z uvedeného je zřejmé, že i když prostor, ve kterém se schodiště nacházelo, částečně stavebně technicky souvisí se stavbami žalobce i žalovaných, nemůže být součástí obou těchto nemovitostí, a tedy náležet do spoluvlastnictví účastníků řízení. V poměrech posuzované věci je tedy nutné zejména zohlednit následující:
Stavební prostor se schodištěm byl vyprojektován a postaven jako součást budovy č. ev. XY; od okamžiku výstavby se nacházel pouze na pozemku parc. č. st. XY. Žalovaní nabyli tuto budovu i s pozemkem parc. č. st. XY na základě kupní smlouvy ze dne 9. 3. 2001 se všemi součástmi a příslušenstvími, přičemž ve znaleckém posudku zpracovaném Ing. Petrem Pavlatou dne 26. 2. 2001 je výslovně uvedeno, že součástí budovy č. ev. XY je i předmětné schodiště. Lze také přihlédnout ke skutečnosti, že budova č. ev. XY byla dokončena - včetně předmětného schodiště - a zkolaudována o rok dříve než budova č. ev. XY.
Za těchto okolností nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že prostor, ve kterém se nacházelo předmětné schodiště, je součástí budovy č. ev. XY ve vlastnictví žalovaných (z tohoto důvodu neobstojí také námitka žalobce, že na základě aplikace právního institutu věci složené - universitas rerum cohaerentium – je tento prostor samostatnou věcí v právním slova smyslu ve spoluvlastnictví účastníků řízení).
Pro projednávanou věc není přiléhavý ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2005/2010, na který žalobce odkazuje. V tomto rozhodnutí dovolací soud dovodil, že zeď dělící dva domy, které dříve byly domem jediným, existující již při reálném rozdělení domu, o jejímž vlastnictví nebylo při rozdělení původního domu nic ujednáno, patří do podílového spoluvlastnictví vlastníků obou domů. V poměrech projednávané věci je však nutné vzít v potaz, že od samého počátku výstavby objektu č. ev. XY bylo zřejmé, že součástí této budovy je i předmětné schodiště a takto nabyli vlastnictví k této budově i žalovaní. Rovněž lze přihlédnout ke stavebně technickému rozdílu mezi zdí dělící dva domy a prostoru o šíři několika metrů, ve kterém se nacházelo předmětné schodiště.
Opodstatněná není také námitka žalobce, že věc lze posoudit podle ustanovení o. z. o rozhradách (§1024 a násl. o. z.), a to již jen z toho důvodu, že prostor, ve kterém bylo schodiště umístněno, se zcela nachází na pozemku ve vlastnictví žalovaných. Ustanovení o rozhradách se uplatní pouze v tom případě, stojí-li rozhrada na obou sousedních pozemcích, resp. přesně na jejich společné hranici [srov. SPÁČIL, J., a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 181-183]. Obdobně upravoval rozhradu i §854 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen ‚o. z. o.‘), podle kterého se za rozhradu považovaly brázdy, ploty dělané i samostatné, ohrady a zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky (k tomu srovnej Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému autorů JUDr. F. Roučka a JUDr. J. Sedláčka, vydaný nakladatelstvím Linhart Praha 1935 – dále jen „Komentář“, díl III, str. 658).
Z uvedené se podává, že rozhodnutí odvolací soudu spočívá na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu