ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.327.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 327/2018-826
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. B. , zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalovanému E. K. , zastoupenému JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 304/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2017, č. j. 64 Co 273/2017-787, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2017, č. j. 64 Co 273/2017-787, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 957,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Petra Šindeláře, LL.M.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 29. 5. 2017, č. j. 16 C 304/2011-726, vypořádal společné jmění účastníků řízení (výroky I. – III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. – VI.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 64 Co 273/2017-787, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázkách procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za rozporný považuje závěr odvolacího soudu, že součástí společného jmění účastníků není závazek vůči K. C. Napadá hodnocení důkazů, které byly provedeny soudy obou stupňů ohledně okolností vztahujících se k existenci tohoto závazku. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zmatečné, nepřezkoumatelné a neurčité. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovaný v dovolání řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Namítá-li, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tuto ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu nijak nekonkretizuje. Obsahem dovolání je pouhá polemika se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů i jejich právními závěry vztahujícími se k (žalovanému tvrzenému) závazků vůči K. C. Takto formulované námitky však přípustnost dovolání založit nemohou. Ztotožňuje se s rozhodnutím soudů obou stupňů, že součástí společného jmění účastníků řízení nebyl údajný závazek vůči K. C. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Žalovaný v dovolání řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Uvádí, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního i hmotného práva, které bylo v dané věci použito, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Z obsahu dovolání však není patrno, o které konkrétní právní otázky jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení těchto otázek měl odvolací soud odchýlit. Žalovaný rovněž na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu neodkazuje.
V podstatné části dovolání žalovaný napadá skutková zjištění odvolacího soudu. Dovolatel ovšem v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů by mělo být jiné, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., rovněž nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Přípustnost dovolání rovněž nemohou založit námitky žalovaného směřující do právního posouzení věci, neboť pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci, aniž by dovolatel formuloval konkrétní právní otázku a uvedl, který z předpokladů přípustnosti považuje za splněný (a toto se rovněž nepodávalo z obsahu dovolání), nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016).
Dovolatel tedy nedostál zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává následující:
Neobstojí námitka žalovaného, že rozhodnutí odvolacího soudu je „zmatečné“, pokud se odvolací soud na straně jedné ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že závazek vůči K. C. nebyl dostatečně prokázán, na straně druhé však uvedl, že tento závazek do společného jmění účastníků řízení nepatří.
Odvolací soud založil svoje rozhodnutí na závěru, že nebyly prokázány skutkové okolnosti odůvodňující uzavřít, že vznikl závazek účastníků řízení vůči K. C. náležející do společného jmění manželů, a proto nebyl v rámci tohoto řízení vypořádán. V této souvislosti pouze odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4074/2016, podle kterého dospěje-li soud k závěru, že do majetkového společenství manželů nepatří věci, práva či jiné majetkové hodnoty, pak o jejich vypořádání ve výrokové části rozsudku nerozhoduje. Způsob řešení těchto předběžných otázek (např. zda věc tvoří společné jmění manželů) totiž vyplývá vždy z odůvodnění rozhodnutí, nikoliv přímo z jeho výroku. V poměrech projednávané věci odvolací soud pouze analogicky aplikoval shora uvedený závěr, který platí i za situace, není-li existence věci, práva či jiné majetkové hodnoty prokázána.
Opodstatněné nejsou také námitky žalovaného vztahující se k procesnímu postupu odvolacího soudu ohledně doplnění dokazování ke skutečnostem o existenci závazku vůči K. C. Odvolací soud v souladu s §213b odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §118a o. s. ř. vyzval žalovaného k označení důkazů vztahujících se ke vzniku jím tvrzeného závazku a poučil jej o následcích nesplnění této výzvy. Důkazy navržené žalovaným provedl v souladu s §205a písm. d) o. s. ř. při jednáním konaném dne 14. 11. 2017 a na základě jejich hodnocení uzavřel, že existence závazku nebyla prokázána. Rozhodnutí odvolacího soudu proto není překvapivé a ani netrpí jinou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalovaného v části, ve které napadá výrok II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolání v části trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.), a v části není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Návrh na odklad vykonatelnosti byl zamítnut, neboť nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, je tento návrh zjevně nedůvodný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu