ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3530.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3530/2018-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce I. K. , zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lipová 727/5a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 3 697 982,40 Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 293/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, č. j. 58 Co 99/2018-277, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Dne 29. 9. 2017 podal žalobce návrh na povolení obnovy řízení skončeného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 4. 2015, č. j. 25 C 293/2009-193, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 6. 2015, č. j. 25 C 293/2009-210, jímž byla žalobci přiznána náhrada za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného podle tehdy ustálené judikatury dovolacího soudu s odůvodněním, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vydal dne 9. 2. 2017 rozsudek ve věci stěžovatelů J. Č. a M. J. proti České republice, kterým byla stěžovatelům přiznána v právně obdobném sporu náhrada majetkové újmy vyčíslená rozdílem mezi vybíraným (regulovaným) nájemným a tržně dosažitelným (obvyklým) nájemným. Tento nález nemohl bez své viny použít v původním řízení a může pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 1. 2018, č. j. 25 C 293/2009-250, návrh žalobce, aby soud povolil obnovu řízení skončeného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 4. 2015, č. j. 25 C 293/2009-193, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 6. 2015, č. j. 25 C 293/2009-210, zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že rozsudek ESLP, na který žalobce poukazuje, není rozhodnutím odůvodňujícím obnovu řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť neřešil ve smyslu stávající judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3871/2009 nebo sp. zn. 32 Cdo 540/2011 předběžnou otázku, ale rozhodoval v obdobné věci ohledně jiných účastníků. Taková pozdější změna judikatury, resp. právního posouzení není důvodem pro obnovu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 12. 4. 2018, č. j. 58 Co 99/2018-277, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky jiného právního posouzení věci rozhodnutím ESLP ve vztahu k povolení obnovy řízení. Pokud již, podle dovolatele, byla dovolacím soudem tato otázka vyřešena s výsledkem, že ani odlišné právní posouzení věci tímto mezinárodním soudem není důvodem povolení obnovy řízení, pak dovolatel navrhuje, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Zastává názor, že rozsudek ESLP, konstatující porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), musí být důvodem povolení obnovy řízení s odkazem na čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky, Ústavního zákona č. 1/1993 Sb. (dále jen „Ústava“), neboť judikatura ESLP je součástí materiálního práva České republiky a soudy jsou touto judikaturou vázány. Nepovolení obnovy řízení v daném případě představuje další porušení Úmluvy. Poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2326/2016, který poprvé při změně judikatury judikoval porušení Úmluvy a postupoval tak, že nevyužil proceduru předložení věci plénu Ústavního soudu k přijetí sjednocujícího stanoviska a změně judikatury, protože měl za to, že tuto procesní proceduru překonává právě čl. 1 odst. 2 Ústavy, potažmo §4 zák. č. 186/2011 Sb. Stejného výkladu procesního předpisu, v tomto případě §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., akcentujícího závaznost judikatury ESLP, se dovolává i dovolatel. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4620/2017, ve kterém dovolací soud zaujal názor, „že pozdější změna judikatury není sama o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť rozhodnutím ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se rozumí takové rozhodnutí, jímž se odchylně řeší předběžná otázka rozhodná pro výsledek původního řízení.“ Rozhodnutí ESLP, na který dovolatel poukazuje, tímto rozhodnutím není. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelem předložená právní otázka, zda jsou splněny předpoklady pro povolení obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jestliže po skončení původního řízení bylo vydáno v jiné věci rozhodnutí ESLP, v němž byl zaujat odlišný právní názor než ten, jímž se řídil soud v původním řízení, a které dovolatel nemohl bez své viny v původním řízení použít a může pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již vyřešena.
Podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že žalobou na obnovu řízení může účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a §211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není pozdější změna judikatury sama o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť rozhodnutím ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se rozumí takové rozhodnutí, jímž se odchylně řeší předběžná otázka rozhodná pro výsledek původního řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98 (uveřejněné pod č. 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1665/2009 (uveřejněné – stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2794/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013; ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. II. Ú 1350/15 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) ].
Přitom platí, že žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou další skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé nemůže obstát z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů. Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky (shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3502/2009, a ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4183/2011, dostupné na www.nsoud.cz ).
V usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. III ÚS 3359/09, odmítl), Nejvyšší soud zdůraznil, že žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, s jehož připuštěním se pojí zásah do právní moci soudního rozhodnutí a dochází tak k prolomení principu právní jistoty, tedy principu, jenž patří k základním atributům právního státu. Obnova řízení může proto sloužit k dodatečnému zjednání nápravy ve skutkovém stavu věci toliko tam, kde skutkový stav nemohl být náležitě (úplně a správně) zjištěn již v původním řízení. Tyto aspekty je pak třeba mít vždy na zřeteli při posouzení, zda jsou v konkrétním případě naplněny zákonem stanovené důvody obnovy řízení.
V intencích tohoto právního názoru pak rozhodnutím zakládajícím důvod obnovy řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není ani rozhodnutí ESLP, jež bylo vydáno po skončení původního řízení, a v němž byl zaujat jiný právní názor než ten, kterým se řídily soudy v původním řízení. Odvolací soud tedy v posuzované věci řešil tuto otázku v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se nemá dovolací soud důvod odchýlit.
Dovolací soud akcentuje vývoj judikatury týkající se posouzení otázky způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného a reflektuje i bohatou judikaturu Ústavního soudu a judikaturu ESLP, ze které primárně vychází ochrana majetkových práv a majetkových zájmů. Ústavní soud např. v nálezu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. II ÚS 3035/2012, uvedl, že „podle čl. 13 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem. Úmluva vyžaduje, aby ve vnitrostátním právním řádu takový účinný prostředek obecně existoval a aby k němu měla dotčená osoba přístup. Skutečnost, že v konkrétním případě nebyla stěžovateli na základě jinak účinného prostředku nápravy poskytnuta náprava buď vůbec, nebo nikoli v míře dostatečné na to, aby jej zbavila postavení oběti porušení daného práva či svobody zaručených Úmluvou, by neměla sama o sobě vést k závěru, že stěžovateli nebyl dán k dispozici účinný prostředek nápravy porušení daného práva (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1202).“
V posuzované věci dovolatel s ohledem na výsledek rozhodnutí ESLP v jiné, avšak obdobné věci, žalobou na obnovu řízení evidentně usiluje o revizi původního rozhodnutí, jímž soud rozhodl o jeho nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného podle tehdy ustálené rozhodovací praxe, a požaduje, aby dovolací soud akcentoval závaznost judikatury ESLP se závěrem, že odlišné právní posouzení věci tímto mezinárodním soudem bude důvodem pro povolení obnovy řízení. Činí tak zjevně proto, že podle nového rozhodnutí ESLP by mu za nucené omezení vlastnického práva náležela podstatně vyšší náhrada majetkové újmy, než jakou obdržel v původním řízení. Obnova řízení však v posuzovaném případě zjevně není účinným prostředkem nápravy porušení daného práva.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalocaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu