ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3797.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3797/2018-494
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. C. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem se sídlem v Popovicích 9, proti žalované I. C. , zastoupené JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Orlí 516/20, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 197/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. dubna 2018, č. j. 59 Co 14/2018-419, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. dubna 2018, č. j. 59 Co 14/2018-419, se zamítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 922,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Zdeňka Sochorce, advokáta se sídlem v Popovicích 9.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 6 C 197/2010-349, ze společného jmění manželů (dále též „SJM“) účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobce movité věci ve výroku blíže specifikované (výrok I.), přikázal ze SJM účastníků do výlučného vlastnictví žalované bytovou jednotku a movité věci, vše ve výroku blíže specifikované (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů z vypořádání SJM částku 292 800,50 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, č. j. 59 Co 14/2018-419, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť v judikatuře dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena otázka posuzování výměny družstevních bytů za trvání manželství, kdy před touto výměnou byl výlučným členem družstva pouze jeden z manželů. Vedle toho je třeba se zabývat tím, jakým způsobem musí být rozsudek odvolacího soudu odůvodněn, protože rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje zákonem předpokládané náležitosti podle §157 odst. 2 o. s. ř., když se argumentačně nevypořádá s odvoláním podaným žalovanou. I přes uplatněnou odvolací argumentaci odvolací soud neozřejmil, proč se předmětná bytová jednotka nachází v SJM; poukazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 403/03. K věci samé zdůrazňuje, že se v roce 1995, tj. před uzavřením manželství, stala výlučným členem družstva S. a vznikl jí nájem družstevního bytu. V roce 2000, tj. za trvání manželství, došlo k dohodě o výměně bytů při doplacení částky ve výši 200 000 Kč, kterou zaplatila žalovaná ze svých výlučných prostředků, jež získala darem od svých rodičů; i po výměně družstevního bytu zůstala členem družstva S., toliko došlo k tomu, že získala právo užívat jiný družstevní byt. V roce 2003 byl tento byt převeden na základě „Smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva“ do vlastnictví účastníků řízení. Při vypořádání SJM však není možné považovat byt za nemovitost patřící do SJM účastníků, neboť žalobce se oproti žalované nijak finančně nepodílel na získání tohoto bytu; poukazuje též na §143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Skutečnost, že byt byl zapsán ke dni zániku SJM na oba manžele, je nerozhodná. Soudy obou stupňů tak pochybily, pokud předmětnou bytovou jednotku do vypořádání SJM zařadily. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Samostatným podáním pak žalovaná navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Žalobce ve vyjádření považuje dovolání za nedůvodné. Poukazuje na průběh řízení a na skutečnosti, které žalovaná opomíjí či záměrně přehlíží, zejména skutečnost, že strany se shodly, že byt do SJM náleží, toliko žalovaná požadovala vypořádání vnosů. Poprvé až v odvolání žalovaná uvedla, že byt nenáleží do SJM účastníků, po 15 letech popírá platnost smlouvy o převodu družstevního podílu na účastníky. Není ani pravdou, že na byt nebyly použity prostředky ze SJM, když sám otec žalované uvedl, že ze společných prostředků manželé dopláceli 40 000 Kč. Nelze tak uzavřít, že by se žalobce na získání bytu nijak nepodílel. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto či zamítnuto a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. V samostatném podání nesouhlasí s odkladem vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
V daném případě dovolatelka nesouhlasí toliko s tím, že předmětná bytová jednotka byla zařazena do vypořádání SJM účastníků, když má za to, že by měla být v jejím výlučném vlastnictví, neboť se žalobce na jejím získání nijak nepodílel; touto otázkou se dovolací soud neměl zabývat.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98 (uveřejněném pod č. 49/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), uvedl, že „věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů (např. z peněz, které měl již v době před uzavřením manželství nebo které sám získal darováním), se nestává předmětem bezpodílového spoluvlastnictví, ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil. Tak je tomu v běžných případech koupě věci jedním z manželů z jeho výlučných zdrojů resp. prostředků, kdy ji od prodávajícího kupuje sám (svým jménem) pro sebe a kdy se druhý z manželů na takové koupi nijak nepodílí. Odlišné důsledky však nastávají v případě, kdy je sice kupní cena zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími jsou oba manželé a oba jasně projeví vůli nabýt koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. V tomto případě výlučně „investující“ manžel nekupuje věc pro sebe, ale projevuje vůli k pořízení věci do bezpodílového spoluvlastnictví, a druhý manžel toto akceptuje. Tato vůle obou manželů je pak rozhodující z hlediska určení, zda věc patří či nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví. Není zvláštního rozdílu mezi touto situací a situací, kdy dvě osoby koupí určitou věc za peníze pouze jedné z nich s tím, že budou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky. Těmi se pak stávají realizací platného převodu vlastnictví ke kupované věci bez ohledu na poměr jimi vynaložených prostředků na koupi věci“.
V rozsudku ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008 (uveřejněném pod č. C 7 180 a 7 181 v Souboru), Nejvyšší soud obdobně dovodil, že „jestliže kupní cena pořizované věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví (R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); to platí i pro společné jmění manželů. Pohnutky, které v takovém případě manžele vedly k tomu, že věc nabyli do společného jmění, jsou zásadně nevýznamné; ani skutečnost, že tak (snad) učinili v omylu o právní úpravě nemůže být důvodem pro vyloučení nabytí do společného jmění (ostatně kdyby nabytí bylo v daném případě v rozporu s právními předpisy, nebylo by možno uvažovat o nabytí do výlučného vlastnictví toho z manželů, jehož prostředky byly na pořízení věci použity, ale o neplatnosti smlouvy a trvajícím vlastnictví převodce). Výlučné prostředky jen jednoho z manželů, vynaložené na pořízení věci ve společném jmění, představují jeho vnos do společného jmění“.
Konečně v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010 (uveřejněném pod č. 62/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud ozřejmil, že „uzavřou-li (jinak bezvadnou) smlouvu o převodu bytové jednotky oba manželé a projeví-li tak vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů, namísto toho, aby ji do svého vlastnictví nabyl toliko ten z manželů, který je členem družstva, jenž je výlučným majitelem tímto převodem transformované majetkové hodnoty (členských práv a povinností), nabudou bytovou jednotku oba manželé do svého společného jmění manželů. Takto uzavřenou smlouvu nelze považovat za neplatnou pro porušení ustanovení §23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, neboť není v rozporu s jeho účelem“.
V dané věci soud prvního stupně zdůraznil, že ačkoliv žalovaná tvrdila, že předmětná bytová jednotka patřila do jejího výlučného vlastnictví, soud je toho názoru, že je nutné vycházet z dohody o převodu bytu do vlastnictví, z níž se podává, že družstvo jako předchozí vlastník tento byt převedlo do vlastnictví obou manželů.
Podle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně ke správným skutkovým i právním závěrům, na které pro stručnost odkázal. V rámci odvolacího řízení žalovaná uplatnila námitky, které již byly vypořádány soudem prvního stupně; s těmito závěry se odvolací soud ztotožnil. Především měl odvolací soud za prokázané, že předmětná bytová jednotka se nachází ve společném jmění manželů a soud prvního stupně řádně vypořádal vnosy žalované z jejího výlučného majetku do tohoto společného majetku.
Není pochyb o tom, že smluvními stranami smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva byli oba účastníci, z této smlouvy pak – jak dovodil soud prvního stupně – vyplývá, že se mají stát vlastníky předmětné bytové jednotky oba účastníci. Za dané situace – i při pro dovolatelku nejpříznivějším posouzení, že v době uzavření byla žalovaná výlučnou členkou bytového družstva S. – je nezbytné dospět k závěru, že předmětná bytová jednotka se stala součástí SJM účastníků. Jestliže k návrhu žalobce soudy obou stupňů tuto bytovou jednotku vypořádaly v řízení o vypořádání SJM a za náhradu ji přikázaly do výlučného vlastnictví žalované, nelze postupu soudů obou stupňů z pohledu judikatury dovolacího soudu čeho vytknout.
Na správnosti závěrů nemohou nic změnit ani výhrady obsažené v dovolání, kdy dovolatelka především pomíjí, že jí předestřená otázka již byla dovolacím soudem vyřešena. Zásluhami žalované na získání předmětné bytové jednotky se pak soudy zabývaly v souvislosti s uplatněnými vnosy, jakož i v rámci úvahy o disparitě vypořádacích podílů; proti těmto závěrům přitom žádné výhrady v dovolání neuvedla.
Co se pak týče námitky nedostatečného vypořádání se s výhradou uplatněnou v odvolání. Je třeba zdůraznit, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na něž pro stručnost odkázal. Byť by bylo lze souhlasit s tím, že odvolací soud mohl své úvahy podrobněji předestřít, nemá dovolací soud za to, že by jeho rozhodnutí bylo nedostatečně odůvodněné a že by v důsledku toho byla žalované způsobená újma, kterou by bylo lze napravit zrušením napadeného rozhodnutí. Dovolací soud opakuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zcela věcně správné a nelze mu tak nic vytknout.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu