ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3861.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3861/2018-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Věrou Novákovou, advokátkou se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované Lesy České republiky, s. p. , identifikační číslo osoby 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 19 C 82/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2018, č. j. 61 Co 219/2017-240, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 6. 4. 2017, č. j. 19 C 82/2016-181, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 11. 2017, č. j. 19 C 82/2016-235, zamítl žalobu na určení, že M. P. a K. P. byli ke dni své smrti vlastníky pozemků par. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, zapsaných na listu vlastnictví XY, pro katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 61 Co 219/2017-240, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: V roce 1945 přešly pozemky právních předchůdců žalobce do vlastnictví státu – Protektorátu Čechy a Morava; po skončení války uplatnili právní předchůdci podle tvrzení žalobce restituční nárok, řízení však nebylo ukončeno a žalobce nyní žádá určení, že předchůdci byli ke dni úmrtí (9. 12. 1953, resp. 1. 3. 1964) vlastníky sporných nemovitostí. Soud prvního stupně zamítl žalobu mj. proto, že nebylo prokázáno, že by právní předchůdci restituční nárok v poválečné době uplatnili; odvolací soud, aniž by toto skutkové zjištění jakkoliv zpochybnil, však vyšel z nesporné skutečnosti, že restituční řízení nebylo ukončeno; patrně měl za to, že nebylo-li restituční řízení ukončeno, není významné, zda bylo vůbec zahájeno. Tím ovšem, bytˇ implicitně, nevyloučil možnost, ze které vychází dovolání, že podle názoru žalobce bylo zahájeno. Zásadní však podle odvolacího soudu je, že dokončeno nebylo, vlastnické právo předchůdců žalobce tak nebylo obnoveno, a žalobě nelze vyhovět (viz odvolacím soudem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, s jejichž závěry dovolání nepolemizuje).
Dovolatel spatřuje právní otázku, která nebyla dovolacím soudem dosud řešena a na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a to „vlivu okolností, proč nebylo restituční řízení dokončeno“, na možnost požadovat určení vlastnického práva právních předchůdců ke dni jejich smrti; v době nesvobody (28. 2. 1948 – 31. 12. 1990) totiž bylo obtížné a často prakticky nemožné dosáhnout restituce majetku. Tato otázka však byla judikaturou vyřešena.
„Určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány Třetí říše v letech 1938 – 1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Není obcházením restitučních předpisů, jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky“ (nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14; k závěrům tohoto rozhodnutí se opakovaně přihlásil Nejvyšší soud – viz např. usnesení ve věcech sp. zn. 22 Cdo 4944/2016, 22 Cdo 5318/2016, 22 Cdo 5583/2016, 22 Cdo 4638/2016, a další). Ústavní soud v některých svých nálezech připustil mimořádnou možnost použití určovací žaloby pro účely nápravy křivd z doby komunistického režimu, avšak jen v případech, kdy restituční zákonodárství vůbec tyto křivdy nenapravovalo či kdy se oprávněná osoba nemohla bez vlastní viny a pro vážnou překážku své nároky uplatnit včas, a učinila to bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky. Jestliže v konkrétním případě žádné mimořádné okolnosti nenastaly, je Ústavní soud vázán svým stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 2506/18).
V nyní projednávané věci žalobce netvrdil, že by tu byly okolnosti, které by mu bránily v uplatnění nároku k uvedeným nemovitostem dříve než za 26 let po skončení doby nesvobody, a ani z obsahu spisu se takové okolnosti nepodávají.
Lze uzavřít, že právní otázka, o které se dovolatel domnívá, že dosud nebyla řešena, již judikaturou vyřešena je a rozhodnutí odvolacího soudu není s touto judikaturou v rozporu. Tvrzený důvod přípustnosti dovolání tak není dán. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu