ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4095.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 4095/2018-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. Š. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, 8. pěšího pluku 2380, proti žalované M. M. , narozené XY, bytem ve XY, o správě společné věci, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 226/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2018, č. j. 11 Co 59/2018-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, č. j. 9 C 226/2016-78, zamítl návrh žalobkyně, aby soud určil, že žalovaná nemá oprávnění (právo) rozhodovat o správě a hospodaření se společným lesním majetkem na pozemku parc. č. XY, k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“) bez vědomí žalobkyně, a aby soud zakázal žalované do budoucna rozhodovat o správě a hospodaření se společným lesním majetkem na předmětném pozemku bez vědomí žalobkyně (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 11 Co 59/2018-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které spatřuje přípustným podle §237 o. s. ř. Za nesprávné právní posouzení věci považuje žalobkyně skutečnost, že nižší soudy založily rozhodnutí na nesprávně zjištěném skutkovém stavu (dopisy ze dne 24. 6. a 1. 9. 2015 se týkaly kácení jiných tří stromů, což soudy zjistily z výpovědi žalované). Soudy se tak odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu, neboť nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Nalézací soudy přes shodná tvrzení procesních stran o tom, že žalovaná neinformovala před kácením dne 8. 8. 2016 žalobkyni o tomto záměru, vyvodily nesprávné právní závěry; nebyla proto vyřešena otázka, zda žalovaná postupovala v rozporu se svými právy a povinnostmi spoluvlastníka a zda její jednání bylo v rozporu s dobrými mravy. Nalézací soudy se dále opomněly vypořádat s navrhovaným důkazem týkajícím se vyjádření odborného lesního hospodáře, který mohl objasnit, zda kácení stromů dne 8. 8. 2016 proběhlo v souladu s požadavky lesního zákona. Pokud pak měly soudy za to, že obsah či petit žaloby je pouze obecný a tudíž neurčitý nebo že si obsah a petit žaloby odporují, bylo na místě vyzvat k odstranění vad podle §43 o. s. ř. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky nižších soudů zrušil, věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí a žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatelka uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejním právním závěru, že na určení, že žalovaná nemá oprávnění rozhodovat o správě a hospodaření se společným lesním majetkem bez vědomí žalobkyně, nemá žalobkyně naléhavý právní zájem, neboť se domáhá určení něčeho, co jí zákon přiznává. Odvolací soud rovněž implicitně vyloučil možnost domáhat se zákazu, aby žalovaná do budoucna rozhodovala o správě a hospodaření se společným lesním majetkem bez vědomí žalobkyně, neboť se lze podle zákona domáhat toliko zrušení rozhodnutí většinového spoluvlastníka nebo jeho nahrazení soudním rozhodnutím.
Tyto výchozí závěry žalobkyně v dovolání nezpochybňuje a již z tohoto důvodu není dovolání přípustné.
Žalobkyně namítá, že pokud soudy měly za to, že je obsah či petit žaloby obecný a neurčitý nebo že si obsah a petit odporují, bylo na místě vyzvat k odstranění vad ve smyslu §43 o. s. ř.
Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání už proto, že na jejím řešení není napadené rozhodnutí postaveno. Ani v opačném případě by však nemohla založit přípustnost dovolání.
Ústavní soud České republiky v usnesení ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 10/1998) vyložil, že z ustanovení §5 o. s. ř. vyplývá povinnost soudu poučit účastníky o jejich procesních právech a povinnostech. Soud je tak povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Do poučovací povinnosti však nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku.
V rozsudku ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 344/96 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 1997, pod pořadovým č. 23) Nejvyšší soud vyložil, že je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, není důvodem k postupu podle §5 o. s. ř. okolnost, že žalobě nelze vyhovět proto, že nemá oporu v hmotném právu.
Z hlediska poučovací povinnosti však není vadou podání – žaloby, nelze-li žalobnímu petitu vyhovět proto, že není v souladu s hmotným právem [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2613/2000 (uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1 435)]. Poučení žalobce soudem o tom, na základě jakých skutkových tvrzení a při formulaci jakého žalobního petitu by bylo možné žalobě vyhovět, není přípustné [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1253/2009 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 9, str. 339)]. V usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 874/2010 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 726), pak Nejvyšší soud konstatoval, že jakákoliv poučovací povinnost o tom, jakým způsobem by měli žalobci formulovat žalobní návrh, aby mohli být v řízení úspěšní, přesahuje rámec poučovacích povinnosti zakotvených v občanském soudním řádu.
V dané věci se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná nemá oprávnění rozhodovat o správě a hospodaření se společným lesním majetkem bez vědomí žalobkyně, a zákazu, aby žalovaná do budoucna rozhodovala o správě a hospodaření se společným lesním majetkem bez vědomí žalobkyně. Takto vymezený žalobní petit lze považovat za dostatečně určitý i srozumitelný. Nižší soudy ostatně ani žalobu neodmítly z důvodu její nepřesnosti či neurčitosti.
Lze uzavřít, že v tomto případě bylo zřejmé, čeho se žalobkyně domáhala. Soudy však vznesené nároky posoudily jako nedůvodné proto, že podle nich žalobkyně neměla naléhavý zájem na určení a z hmotného práva ani neplyne oprávnění soudu zakázat spoluvlastníkovi spravovat společnou věc do budoucna.
Žalobkyně dále namítá, že se odvolací soud opomenul vypořádat s navrhovaným důkazem týkajícím se vyjádření odborného lesního hospodáře.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, příp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Byť se odvolací soud s tímto navrženým důkazem nevypořádal, bylo by jeho provedení zjevně nadbytečné, neboť soud mohl dospět k učiněným závěrům o nedůvodnosti obou žalobních návrhů i bez provedení tohoto důkazu. Dovolací soud proto v tomto konkrétním případě uzavřel, že výslovné nevypořádání se s důkazem tvrzeným žalobkyní nepředstavuje tak zásadní zásah do práva na spravedlivý proces, který by měl vést ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Dále žalobkyně namítá, že nižší soudy založily svá rozhodnutí na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, čímž nebyla proto vyřešena otázka, zda žalovaná postupovala v rozporu se svými právy a povinnostmi spoluvlastníka a zda její jednání bylo v rozporu s dobrými mravy.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť žalobkyně jejím prostřednictvím nezpochybňuje nesprávnou aplikaci práva, nýbrž nesprávně zjištěný skutkový stav. Jediným přípustným dovolacím důvodem je přitom nesprávné právní posouzení věci, skutková zjištění nalézacích soudů proto dovolací soud již nemůže jakkoliv revidovat (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Navíc by ani jinak zjištěný skutkový stav nemohl mít při takto vymezeném žalobním petitu vliv na rozhodnutí nižších soudů. Jestliže ostatně dovolatelka výslovně jako dovolací důvod uvádí nesprávná skutková zjištění, resp. vady řízení, pomíjí, že tyto námitky samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou.
Jen pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že již v rozsudku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017 (dostupném na www.nsoud.cz ), vysvětlil s odkazem na §1128 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), že zákonná úprava správy společné věci je založena na konstrukci, podle níž před rozhodnutím týkajícím se správy společné věci mají být všichni spoluvlastníci vyrozuměni o potřebě rozhodnout. Pokud se tak nestane, a je přijato rozhodnutí na základě většiny (v daném případě je spoluvlastnický podíl žalované 5/6 a žalobkyně 1/6), počítá zákonná úprava výslovně s tím, že takové právní jednání není neplatné; v případě neodkladné záležitosti zavazuje bez dalšího i tzv. opomenuté spoluvlastníky a v případech nikoliv neodkladných záležitostí nemá příslušné právní jednání pro opomenuté spoluvlastníky právní účinky.
V dané věci je navíc z obsahu spisu naprosto zřetelné, že soudy pokácení tří stromů posoudily jako neodkladnou záležitost, takže ani její neprojednání s žalobkyní nepovažovaly za postup v rozporu se zákonem. Proti tomuto konkrétnímu právnímu jednání pak ostatně žalobní požadavky žalobkyně vůbec nesměřují, ale žalobkyně se prostřednictvím žalobních požadavků snaží nastavit pro správu společné věci její a žalované obecně do budoucna odlišná pravidla oproti pravidlům zákonným, a to prostřednictvím rozhodnutí soudu. Takové oprávnění však pro soud ve vztahu ke správně společné věci vůbec ze zákona založeno není. Ostatně již v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozsudku ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007 (dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud jsou mezi spoluvlastníky (rovnodílnými) tak zásadní neshody, že tito nejsou schopni se dohodnout na základních otázkách správy společné věci, nemohou se domáhat, aby soud svými rozhodnutím fakticky převzal správu společné věci, neboť soud může řešit pouze jednorázovou neshodu mezi spoluvlastníky. To pak platí samozřejmě tím spíše, jestliže jsou rozhodnutí spoluvlastníků přijímána na základě rozhodnutí většiny. Pak se přehlasovaný nebo opomenutý spoluvlastník může bránit postupem vyplývajícím z §1128 a násl. o. z., nemůže však požadovat, aby většinovému spoluvlastníku byl uložen zákaz taková rozhodnutí přijímat (byť bez vyrozumění menšinového spoluvlastníka).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 12. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu