ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4099.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4099/2017-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D. J. , zastoupené Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Americká 33, proti žalovanému V. H. , zastoupenému Mgr. Vojtěchem Metelkou, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 608/8, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 90/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2017, č. j. 18 Co 69/2017-109, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 7. prosince 2016, č. j. 7 C 90/2016-86, se zastavuje .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Vojtěcha Metelky, advokáta se sídlem v Plzni, Martinská 608/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 7 C 90/2016-86, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se neoprávněného rušení práv žalobkyně a provést stavební opatření na své budově na pozemku tak, aby vytvořil půdorysně mezeru o šířce 50 cm mezi souběžnými okapy sousedících staveb na pozemcích v katastrálním území Č. B. (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 9 000 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 18 Co 69/2017-109, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu a rovněž i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost vymezila odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. Má za to, že právní závěry soudů obou stupňů nerespektují platnou úpravu občanského práva, neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu a věc by měla být dovolacím soudem po právní stránce posouzena jinak. Namítala (zřejmě ve vztahu k závěru odvolacího soudu o nesplnění předpokladů pro aplikaci ustanovení §1020 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále „o. z.“) nesprávnost skutkového zjištění odvolacího soudu, že v rámci stavebního řízení nevznesla žádné námitky k umístění sousední stavby žalovaného. Uvedla, že skutečnou podobu stavby mohla zjistit až po vybudování hrubé stavby domu a střešního krovu. Neměla důvod žádat zásah stavebního úřadu v předchozích fázích výstavby, neboť umístění domu žalovaného, včetně polohy střešní konstrukce ke střeše stavby v jejím vlastnictví, bylo podle schválené stavební dokumentace z jejího pohledu v pořádku. Nelze jí rovněž dávat k tíži, že stavební úřad po výstavbě domu na její četné žádosti o odstranění závadného stavu nijak nereagoval. Dále uvedla, že nalézací soud nereagoval na námitku, že přesah střechy její stavby do sousedního pozemku ve vlastnictví žalovaného je ve smyslu §1087 o. z. tzv. přestavkem a pozemek pod a nad ním se stal vlastnictvím žalobkyně. Tím, že žalovaný nad tímto přestavkem vybudoval střešní konstrukci své stavby, zasáhl tak do vlastnického práva žalobkyně k jejímu pozemku. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný označil dovolání s ohledem na absenci náležitostí vyplývajících z ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. za nepřípustné. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek byl vydán (vyhlášen) dne 26. 4. 2017 (srovnej článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno jak proti rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou splněny podmínky dovolacího řízení a zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobkyně, které směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, podle §104 odst. 1 věty první ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. zastavil (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; tato rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i dále citovaná, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Žalobkyně jako důvod přípustnosti dovolání uplatnila požadavek na takové právní posouzení věci dovolacím soudem, které je odlišné od posouzení soudu odvolacího a soudu prvního stupně. V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je tudíž zřejmé, že námitka žalobkyně, jejíž podstatou je požadavek na odlišné právní posouzení, než jaké přijaly soudy v nalézacím řízení, přípustnost dovolání založit bez dalšího nemůže.
Rovněž další námitky, v nichž žalobkyně spatřuje důvody přípustnosti dovolání (právní závěry napadených rozsudků nerespektují platnou právní úpravu občanského práva a neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu), nepředstavují řádně vymezené důvody přípustnosti dovolání. V podobě konkretizované dovolatelkou se jednalo o námitky polemizující se správností skutkových zjištění nalézacího soudu (ve vztahu k možné aplikaci ustanovení §1020 o. z.) a výtku, že se soudy nezabývaly nabytím vlastnického práva k části sousedního pozemku žalobkyní v důsledku existence tzv. přestavku ve smyslu §1087 o. z.
Pokud jde o námitky skutkového charakteru, pak dovolatelka přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že nárok žalobkyně nelze posoudit skrze ustanovení §1020 o. z. a odkázal-li pokud jde o podmínky aplikace tohoto ustanovení na usnesení ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4492/2015, s tím, že mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně ze stavebního řízení vyloučena nebyla a žádné námitky ve stavebním řízení neuplatnila, pak opačně vyznívající námitky žalobkyně (že skutečné provedení stavby žalovaného mohla registrovat až v určité fázi výstavby a že jí nelze klást k tíži, že na její námitky stavební úřad nereagoval), se dotýkají skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení, který nelze v řízení dovolacím přezkoumávat. Dovolacímu přezkumu se rovněž vymykají námitky, jimiž žalobkyně brojí proti postupu (nečinnosti) stavebního úřadu. Pojmově je vyloučeno, aby přípustnost dovolání v řízení před obecným soudem založily námitky vztahující se k činnosti správního orgánu.
Prostý nesouhlas s právním posouzením věci, popřípadě námitka, že určité právní posouzení věci v rozhodnutí nalézacího soudu absentuje, a to i tehdy, pokud by z hlediska obsahového z dovolatelova výkladu bylo zřejmé, v čem nesprávnost právních závěrů spočívá, představuje řádné vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. jako jedné z náležitostí dovolání. Vymezení důvodu dovolání však současně neznamená, že tím dovolatel řádně vymezil důvod jeho přípustnosti. Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak. Žalobkyně sice tvrdí, že odvolací soud se nezabýval její námitkou nabytí vlastnického práva k části pozemku nacházející se pod přesahem střechy stavby v jejím vlastnictví, tj. k přestavku (§1087 o. z.), čímž postihuje případ chybějícího právního posouzení věci, nicméně zcela mimo její pozornost zůstalo řešení otázky, na němž je rozsudek odvolacího soudu založen, tj. že negatorní žalobou ve smyslu §1042 o. z. se lze domáhat toliko vyslovení povinnosti zdržet se přesně vymezeného rušení, avšak již nikoliv povinnosti něco pozitivního konat.
Dovolacímu přezkumu je otevřeno řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle obsahu jeho odůvodnění založeno, a dovolatel ji ve smyslu §237 o. s. ř. také řádně vymezí. Žalobkyně ovšem v projednávané věci vymezuje otázku hmotného práva (tzv. přestavku), na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Ve vztahu k ní nemůže být dovolání přípustné, není-li současně dotčeno řešení právní otázky, na němž odvolací soud své rozhodnutí ve skutečnosti založil.
Jelikož žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu bez výslovného určení, že by směřovalo pouze proti některému z jeho výroků, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti výroku II., jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pro výrok o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč a tato částka nedosahuje hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohlo být dovolání směřující proti tomuto výroku objektivně – ze zákona – přípustné.
Ze stejného důvodu nemůže být dovolání přípustné ani proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení. V posuzované věci bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení ve výši 9 000 Kč a tato částka rovněž nedosahuje hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ostatně ani součet částek přiznaných žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím by zákonného limitu 50 000 Kč nedosáhl.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. ledna 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu