ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4110.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 4110/2018-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. K. , narozeného XY, b) D. K. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupených Mgr. Marií Vrecionovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Bratří Nejedlých 220/18, proti žalovanému městu Hořovice , IČO 00233242, se sídlem v Hořovicích, Palackého náměstí 2, zastoupenému Mgr. Davidem Navrátilem, advokátem se sídlem v Plzni, Hluboká 1336/55, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 151/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 100 Co 17/2017-247, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného Mgr. Davida Navrátila.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 7. 4. 2017, č. j. 5 C 151/2014-198, určil, že vlastníky pozemku parc. č. XY, vzniklého z části pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, v obci XY, k. ú. XY, na základě geometrického plánu, jsou žalobci, přičemž se tento nově vzniklý pozemek nachází v jejich společném jmění manželů (výrok I.). Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, č. j. 100 Co 17/2017-247, změnil rozsudek nalézacího soudu ve věci samé tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky ve společném jmění manželů pozemku parc. č. XY, vzniklého z části pozemku parc. č. XY a parc. č. XY, v k. ú. XY (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozporují výklad a aplikaci judikatury dovolacího soudu v otázce dobré víry, ze které vyplývá, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele, ale je třeba ji hodnotit objektivně. Uvádí, že odvolací soud nevzal při svém rozhodování v úvahu další okolnosti, mající vliv na posouzení dobré víry žalobců, zejména stav na místě samém, porovnání výměry sporné části s celkovou výměrou pozemků, skutečnost, že sporná část lemuje ze dvou částí pozemek žalobců, což žalovaný věděl, jelikož tam prováděl výstavbu silnice, tvrzení svědka P., že i v případě přeměřování jeho pozemku byly zjištěny odchylky v hranicích. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožňuje s napadeným rozhodnutím. Uvádí, že žalobci nemohli být v dobré víře a jednat s běžnou opatrností, když koupili pozemek (neobhospodařovanou louku), jehož hranice byly vytyčeny železnými značkami, při jejichž umístění nebyli přítomni a hranice okolních pozemků nebyly značené či viditelné. Dále má za to, že žalobci nemohli být v dobré víře a nemohli zachovat ani běžnou opatrnost, když již v roce 1998 od něj kupovali část jeho pozemku z důvodu chybně umístěného oplocení. Dobrou víru žalobců zpochybňuje i jejich záměr předmětnou část pozemku nejprve odkoupit, příp. pronajmout a skutečnost, že s myšlenkou vydržení přišli až po poradě s právním zástupcem. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Žalobci v dovolání řádně nevymezují, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Z dovolání však není patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení právních otázek měl odvolací soud odchýlit. Žalobci na žádnou konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu neodkazují, přičemž pouhá polemika dovolatelů s procesním postupem odvolacího soudu či jeho právním posouzením věci nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016). Dovolání tedy trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nad rámec dovolací soud poznamenává, že se odvolací soud otázkou dobré víry žalobců zabýval, řádně ji přezkoumal a zdůvodnil, proč žalobcům nesvědčí žádná okolnost, ze které by mohli vyvozovat právní důvod nabytí svého práva. Tím, že žalobci na sporné části pozemku sekali trávu, příp. vysadili zeleň, nebyla bez dalšího založena jejich dobrá víra o tom, že jim takto užívaná část pozemku žalovaného patří, protože oba sousední pozemky v té době byly ve vlastnictví žalovaného a výsadbu zeleně žalobci realizovali se souhlasem žalovaného.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. 12. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu