ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4169.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4169/2017-373
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně B. N. , zastoupené Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou se sídlem v Klatovech, Komenského 4, proti žalovanému P. D. , zastoupenému Mgr. Rudolfem Krejčíkem, advokátem se sídlem v Řevnicích, náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 24, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 201/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2017, č. j. 8 Co 1770/2016-328, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného Mgr. Rudolfa Krejčíka.
Stručné odůvodnění: (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Prachaticích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č. j. 2 C 201/2013-302, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je spoluvlastnicí ideální ½ hráze, výpusti a ostatních obslužných zařízení vodní nádrže na pozemku v katastrálním území L., obci V. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 8 Co 1770/2016-328, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí krajského soudu podává žalobkyně (dále „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), když tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy; proto na ně dovolací soud, v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř., v podrobnostech odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Žalobkyně spolu s manželem vlastnila několik pozemků v katastrálním území L., na nichž se nacházelo (a dodnes nachází) vodní dílo – rybník; všechny tyto pozemky později převedli na právní nástupce. Protože ve smlouvě o převodu pozemků nebyla výslovně uvedena hráz, výpusť ani obslužná zařízení rybníka na pozemku, má žalobkyně za to, že nadále zůstává spoluvlastnicí těchto předmětů, a domáhá se proto určení vlastnického práva k nim.
Namítá, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval námitkami dříve uplatněnými v odvolání, podle nichž soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy. V dovolání přitom polemizuje především s názorem soudů obou stupňů, podle něhož hráz, výpusť a obslužná zařízení rybníka nejsou samostatnou věcí.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99).
Dovolatelka svůj právní názor opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, ve kterém se uvádí: „Nelze tedy učinit obecný závěr o tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí v právním smyslu anebo zda jde o součást pozemku, na kterém stojí, bez posouzení konkrétní situace. Přitom bude třeba vyjít kromě stavebního provedení hráze též z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz, tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze“. Od tohoto právního názoru se soudy neodchýlily, dovolatelka tak – nepřípustně – napadá skutkové zjištění ohledně oddělitelnosti hráze od pozemku.
Soud prvního stupně konstatoval, že nelze určit, kde hráz končí a kde začíná pozemek (str. 10 rozsudku), a odvolací soud, který se námitkami dovolatelky zabýval, se od tohoto skutkového zjištění neodchýlil. Dovolatelka pak polemizuje právě se skutkovým zjištěním, že nelze určit, kde začíná hráz a kde pozemek končí; vychází tak z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a kterým je dovolací soud vázán.
Je třeba též připomenout, že z judikatury nevyplývá, že shora uvedené hledisko by bylo hlediskem jediným. „Je-li vodní dílo spjato s pozemky, na nichž stojí, natolik, že by jeho odstraněním došlo k funkčnímu znehodnocení těchto pozemků, pak není samostatnou věcí“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Ostatně stav, kdy vlastnictví složek rybníka svědčí různým osobám, představuje hospodářsky i právně nežádoucí důsledek opuštění zásady „superficies solo cedit“ v minulosti a bude spíše výjimečný. Proto je již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, že – i v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – v některých případech stavbu nelze hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem tvoří jedinou věc (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).
Právě k takovému závěru dospěl odvolací soud. Důvodem, proč považuje hráz, výpusť a obslužná zařízení rybníka za součást pozemku, je právě skutečnost, že jsou s pozemkem funkčně spojeny takovým způsobem, že je nelze bez znehodnocení pozemku oddělit.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak není zjevně nepřiměřené a není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Protože dovolání není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože Nejvyšší soud dovolání odmítl, nezabýval se již návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ze dne 11. 12. 2017.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. ledna 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu