ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.438.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 438/2018-679
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D. ve věci žalobců: a) E. S. a b) F. S. , zastoupených Mgr. Kristýnou Sopouchovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Obecní dvůr 433, proti žalované M. K. , zastoupené Mgr. Tomášem Hoblem, advokátem se sídlem v Čáslavi, Jana Žižky z Trocnova 2/2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 192/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, č. j. 18 Co 187/2017-600, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Tomáše Hobla.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 13. 4. 2017, č. j. 8 C 192/2014-516, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. o výměře 43 m 2 , který vznikl na základě geometrického plánu č. 544-1/2017, který vyhotovil Ing. Jaroslav Dvořák dne 6. 1. 2017, a to oddělením z pozemku parc. o výměře 203 m 2 , který je zapsán v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro S. k., Katastrální pracoviště K. H., na LV pro k. ú. N. D. u K. H., obec N. D., přičemž velikost spoluvlastnického podílu E. S. činí id. 9/10 a velikost spoluvlastnického podílu F. S. činí id. 1/10 vzhledem k celku. Rozhodl také o nákladech řízení.
Rozsudkem uvedeným shora odvolací soud k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu, ve kterém žalovaná navrhuje odmítnutí dovolání pro nedostatečné vymezení přípustnosti a dovolacího důvodu, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou).
Žalobci se domáhali určení, že jsou vlastníky sporného pozemku; vlastnictví odvozovali od toho, že pozemek byl součástí pozemku, který vlastnili jejich předchůdci, avšak na základě změn v evidenci nemovitostí byl později evidován jako vlastnictví žalované. Z opatrnosti též tvrdili, že vlastnictví k němu vydrželi. Žalovaná tvrdila, že vlastnicí je ona, podávala k tomu potřebná tvrzení a navrhovala důkazy; odvolací soud však její vlastnické právo nezkoumal s tím, že předmětem řízení je vlastnické právo žalobců, nikoliv žalované (ona a její předchůdci jej měli nabýt od obce, resp. od státu).
Protože předmětem řízení bylo určení vlastnického práva žalobců, zabýval se dovolací soud námitkami zpochybňujícími závěr, že žalobci své vlastnické právo neprokázali.
K námitce, že kupní smlouva, kterou měla žalovaná nabýt sporný pozemek od obce, je neplatná: V této části žalobci tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž by měla být nabývací smlouva neplatná (rozhodnutí ve věcech sp. zn. 28 Cdo 1684/2004, sp. zn. 28 Cdo 3757/2007). Odvolací soud však správně uvedl, že předmětem řízení je vlastnické právo žalobců, nikoliv žalované; i kdyby smlouva byla absolutně neplatná a i kdyby žalovaná sporný pozemek nevydržela, nebyl by to důkaz o vlastnictví žalobců, ale nanejvýš převádějící obce. V této souvislosti dovolatelé nijak nevymezují přípustnost dovolání, jen uvádějí, že s tímto názorem nesouhlasí, a (nesprávně) tvrdí, že posouzení platnosti smlouvy je předběžnou otázkou pro posouzení, zda jsou vlastníky sporného pozemku; není tu nic, co by založilo v této části přípustnost dovolání.
K tvrzení o dodatečné manipulaci se smlouvou z roku 1981: I zde jde o zpochybnění vlastnického práva žalované, a platí tak to, co je uvedeno výše. Jen na okraj se dodává, že judikatura o nemožnosti nabýt nemovitost od nevlastníka před rokem 2014 na základě dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, na kterou dovolatelé odkazují, byť ji nijak nespecifikují, a v jejímž údajném nerespektování vidí důvod přípustnosti dovolání, byla překonána rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, respektujícím judikaturu Ústavního soudu tam uvedenou. V tomto rozsudku se uvádí: „Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí“.
K tvrzení o nesprávném posouzení dobré víry žalobců: Dovolatelé předkládají svoji skutkovou verzi a důvod přípustnosti dovolání, byť jen implicitně, vymezují tak, že soud „postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou, když připustil možnost nabytí pozemku od nevlastníka …a ve vazbě na to dovodil nedostatek dobré víry vlastníka pozemku parc. …“. Důvod přípustnosti dovolání tu není řádně vymezen, judikatura není uvedena a dovolacímu soudu ani není známa a není jasně zformulován dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.; není tu nic, co by založilo přípustnost dovolání.
K opomenutým důkazům a k nesprávnému obsazení senátu: Dovolatelé tvrdí, že soud opomenul důkazy svědčící v jejich prospěch, aniž by však uvedli, o které konkrétní důkazy šlo a kdy navrhli jejich provedení. Nicméně sami uvádějí, že má jít o jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k té však může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). To podle uvedeného ustanovení platí i pro námitku, že senát byl nesprávně obsazen; náprava se tu sjednává žalobou pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Ani zde není dovolání přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu