ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4534.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4534/2017-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. H. , zastoupené JUDr. Václavem Stříbrným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 233/40, proti žalovanému M. G. , zastoupenému Mgr. Kamilem Tvarůžkou, advokátem se sídlem v Opavě, Hlavní 83/115, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 160/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2016, č. j. 56 Co 411/2015-189, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaného na odklad právní moci usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2016, č. j. 56 Co 411/2015-189, se zamítá .
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Opavě („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 10. 2015, č. j. 6 C 160/2013-172, opětovně žalovanému nepřiznal osvobození od soudních poplatků pro odvolací řízení proti rozsudku téhož soudu ze dne 7. 5. 2014, č. j. 6 C 160/2013-52, a neustanovil mu zástupce z řad advokátů.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného usnesením ze dne 27. 1. 2016, č. j. 56 Co 411/2015-189, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Dne 16. 3. 2016 požádal žalovaný o ustanovení zástupce pro sepsání dovolání proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 6. 2017, č. j. 6 C 160/2013-282, přiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení v plném rozsahu, neboť se změnily majetkové poměry žalovaného. Usnesením ze dne 29. 6. 2017, č. j. 6 C 160/2013-282, pak ustanovil žalovanému zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení.
Proti usnesení krajského soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 56 Co 411/2015-189, podal žalovaný dne 8. 9. 2017 dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel předně namítá, že vlastnictví nemovitosti samo o sobě nemůže být dostačující pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek (k tomu cituje usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 1 As 23/2009-95, odkazuje rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013).
Na takto vymezené právní otázce nicméně napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí, neboť důvodem pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků nebyla skutečnost, že dovolatel vlastní nemovitost, kterou by mohl zpeněžit, ani v obecné rovině skutečnost, že by mu majetkové poměry umožňovaly soudní poplatek zaplatit; naopak, odvolací soud vyšel z toho, že majetkové poměry osvobození žalovaného od soudních poplatků odůvodňují.
Shledal však překážku pro přiznání osvobození od soudních poplatků spočívající v tom, že dovolatel nevyužívá možnosti získávat finanční prostředky výdělečnou činností, přičemž neexistují objektivní okolnosti, které by mu v tom bránily.
Takový závěr je přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť „[i když je věcí osobního rozhodnutí každého, zda hodlá pracovat, nemůže být zohledněna nemajetnost jako důsledek skutečnosti, že nepracuje z vlastního rozhodnutí. Nebrání-li proto žadateli o osvobození od soudních poplatků v práci nebo v jiné výdělečné činnosti zdravotní důvody nebo to, že přes evidenci u příslušného úřadu práce práci nesehnal, nebo jiné objektivní okolnosti, nelze nemajetnost jako důsledek absence příjmů z pracovního nebo obdobného poměru uvádět jako důvod pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatky“ (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1900/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3877/2014, uveřejněné pod číslem 108/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se měl odvolací soud zabývat objektivní možností dovolatele získat zaměstnání (k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1589/2014); dovolatel v této souvislosti tvrdí, že nabízená zaměstnání nevyhovovala ať z důvodu bezpečnosti práce, tak z důvodu platební neschopnosti zaměstnavatele a nelze proto uvažovat o záměrném vyhýbání se práci.
Nicméně dovolatelem naznačený závěr, podle něhož je soud povinen zjišťovat objektivní uplatnitelnost žadatele na trhu práce, z uvedeného rozhodnutí nevyplývá. Je tomu tak již proto, že řízení o osvobození od soudních poplatků je ovládáno zásadou projednací a účastník sám je povinen své majetkové poměry soudu věrohodným způsobem prokázat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Dovolatel navíc uvedené skutečnosti dříve netvrdil a přichází s nimi až nyní v dovolacím řízení; podle §241a odst. 6 o. s. ř. však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy a dovolací soud k nim proto nemůže přihlédnout.
Dovolací soud pak nemůže přihlédnout ani k námitce, podle níž dovolatel nebyl zaměstnán u společnosti DAAVS, s. r. o.; jedná se o skutkové zjištění, jímž je dovolací soud vázán. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Tvrdí-li dále dovolatel, že soud měl jeho majetkové poměry zkoumat k datu podání žádosti o osvobození od soudních poplatků (tj. 13. 6. 2014), není zřejmé, o co takový právní názor opírá (a v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení věci), když podle §154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení; podle §167 odst. 2 téhož zákona není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku. Nadto účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace; posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08). Takový účel přitom může být naplněn jedině tehdy, zohlední-li soud rovněž vývoj majetkových poměrů v průběhu řízení o osvobození od soudních poplatků, neboť jen tak může rozhodnutí odpovídat skutečné materiální a sociální situaci žadatele vzhledem ke konkrétnímu řízení.
Závěrem dovolací soud podotýká, že předmětem nyní projednávané věci je přezkoumání napadeného rozhodnutí podle zjištěného skutkového stavu ke dni 27. 1. 2016, nikoliv ke dni rozhodnutí dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nejsou-li dány podmínky řízení k meritornímu projednání dovolání, není ani prostor pro možný odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení [§243 písm. b) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se nalézací řízení skončí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu