ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5096.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5096/2017-458
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce K. S. , zastoupeného JUDr. Milošem Macků, advokátem se sídlem v Blansku, Mahenova 1220/13, proti žalované J. A. , zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 28 C 153/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2017, č. j. 13 Co 470/2014-419, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2017, č. j. 13 Co 470/2014-419, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 30. 6. 2014, č. j. 28 C 153/2009-378, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů ze zaniklého společného jmění manželů 487 500 Kč (výrok I.). Výroky II., III. a IV. dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, č. j. 13 Co 470/2014-419, změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu na vypořádání společného jmění manželů zamítl (výrok I.) a ve výrocích III. a IV. co do výše náhrady nákladů státu (výrok III.). Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být „posouzena jinak ve vztahu k bytu“. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a o. s. ř. a navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a vrátit, nebo změnit tak, že žalovaná je povinna zaplatit dovolateli na vyrovnání podílů 975 000 Kč.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné stejně jako další odkazovaná rozhodnutí dovolacího soudu na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ; komplexní rozbor této problematiky obsahuje stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit a proč (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Podstata tohoto důvodu přípustnosti (v dovolání nepřesně formulovaného) tak spočívá v požadavku dovolatele, aby dovolací soud přehodnotil svoji dosavadní rozhodovací praxi vzhledem ke konkrétní právní otázce; k tomu je však dovolatel povinen vymezit, v čem tvrzená nesprávnost dosavadního právního názoru spočívá a jak by podle jeho mínění měla být rozhodná právní otázka posuzována správně.
Dovolací námitka, že by měla být dovolacím soudem „vyřešená právní otázka posouzena jinak ve vztahu k bytu“, nemůže být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř., ani v režimu §237 o. s. ř., neboť nespočívá v požadavku, aby dovolací soud přehodnotil svoji dosavadní rozhodovací praxi, nýbrž její podstatou je požadavek, aby dovolací soud posoudil nyní projednávanou věc odlišně od soudu odvolacího.
Z úpravy přípustnosti dovolání je však zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Nevymezení podmínek přípustnosti má proto za následek odmítnutí dovolání.
Protože dovolatel přípustnost dovolání nijak nevymezil a ani z obsahu dovolání se nepodává, trpí dovolání vadami, pro které nelze v řízení pokračovat. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejsou-li dány podmínky řízení k meritornímu projednání dovolání, není ani prostor pro možný odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§243 písm. b) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu