ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.6023.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 6023/2017-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) V. K. a b) M. K. , zastoupených JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 143, proti žalovaným: 1) L. V. , 2) V. V. a 3) J. V. , všem zastoupeným JUDr. Miloslavem Krýslem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 30, o vyklizení části pozemku a zdržení se neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobců, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 19 C 271/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. července 2017, č. j. 12 Co 202/2017-279, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce JUDr. Miloslava Krýsla.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2017, č. j. 19 C 271/2015-250, zamítl žalobu na vyklizení části pozemku, specifikované v žalobním návrhu dle vytyčovacího náčrtu 444-58/2010 ze dne 16. 12. 2010, vedeného ve zjednodušené evidenci – parcely původ Pozemkový katastr, zapsaného na LV pro obec a k. ú. Ž. u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště P. (výrok I.), a dále zamítl žalobu na zdržení se rušivých zásahů do výkonu vlastnického práva žalobců vstupováním na shora označenou část pozemku (výrok II.). Žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 142 296 Kč a povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 21 201,43 Kč (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 26. 7. 2017, č. j. 12 Co 202/2017-279, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil, ve výroku III. změnil tak, že žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 66 487 Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nesprávně hodnotil důkaz znaleckým posudkem a odmítl žalobci navrhované doplnění dokazování. Odvolacímu soudu v tomto směru především vytýkají, že nedoplnil dokazování revizním znaleckým posudkem. Poukazují přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3947/2007 a 25 Cdo 583/2001. Dále namítají, že dovolací soud dosud neřešil otázku „základní střední souřadnicové chyby“, její interpretaci a aplikaci v konkrétních právních předpisech. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření poukázali na skutečnost, že žalobci v řízení nenavrhli provedení důkazu revizním znaleckým posudkem, ani nepředložili žádný posudek oponentní. Navíc všichni účastníci řízení učinili nesporným, že předmětný hraniční plot byl postaven již v roce 1983 a žalovanými byla v roce 2007 – 2008 vyměněna pouze výplň. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzované věci se žalobci domáhají vyklizení části pozemku a zákazu vstupu s tím, že žalovaní na jejich pozemek zasahují svým oplocením.
Přestože dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení věci, je obsahem dovolání především kritika provedeného dokazování a skutkových závěrů odvolacího soudu. Dovolatelé zpochybňují skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely a předkládají vlastní verzi hodnocení důkazů (založenou na nutnosti doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem). Dovolací soud je však skutkovými zjištěními vázán a nemůže je přezkoumávat. Zjištění průběhu vlastnické hranice mezi nemovitostmi účastníků je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud chybně akceptoval nesprávné závěry, podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 8061].
Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 6293, vyložil, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vyhotoveného znaleckého posudku.
Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř, od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, na který mimo jiné poukazují i žalobci).
Rozhodnutí nalézacích soudů v projednávané věci je v souladu s označenou judikaturou. Soudy při závěru o tom, že oplocení žalovaných nezasahuje na pozemek žalobců, vyšly ze znaleckého posudku a výslechu Doc. Ing. Václava Čady, CSc., podle kterého obraz zaměřené hranice v terénu odpovídá stavu evidovanému v katastru nemovitostí. Znalec při svém zjištění o geometrickém a polohovém určení dotčených pozemků vyšel z kritérií pro přesnost zobrazení hranice v katastrální mapě uvedených v bodech 13 a 15 přílohy vyhl. č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhlášky), která je charakterizována tzv. střední souřadnicovou chybou (§7 odst. 3 katastrální vyhlášky). Jestliže znaleckým dokazováním byly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí a odvolací soud neměl o správnosti znaleckého posudku znalce Doc. Ing. Václava Čady, CSc., žádné pochybnosti, nelze spatřovat nepřiměřenou úvahu soudu v tom, že nenařídil provedení revizního znaleckého posudku.
Nepřípadný je rovněž odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007, neboť námitka nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti rozhodnutí odvolacího soudu představuje tvrzenou vadu řízení, ke které by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§243 odst. 2 o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Dovolací přezkum nezakládá ani tvrzená absence řešení „základní střední souřadnicové chyby“ v judikatuře Nejvyššího soudu. Z obsahu dovolání se v tomto směru nepodává žádná právní otázka, na které by rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno. Nalézací soudy ani ustanovený znalec se oproti přesvědčení dovolatelů nezabývaly změnou geometrického a polohového určení v důsledku vytyčení nebo zpřesnění hranice pozemků (§35 odst. 1 katastrální vyhlášky), ale pro účely posouzení tvrzeného zásahu do vlastnického práva žalobců zjišťovaly soulad zaměřené hranice v terénu (představované sporným plotem) se stavem evidovaným v katastru nemovitostí, a to na základě kritérií daných katastrální vyhláškou. Právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání, nemůže představovat samotná akceptace pravidel obsažených v právním předpisu. Obsahem dovolání totiž není polemika s úvahou soudu o zákonném kritériu, ale polemika se samotnou existencí takového kritéria v právním předpisu.
Jelikož žalobci podali dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Avšak dovolatelé nevymezují žádnou otázku procesního práva, která by založila přípustnost dovolání ohledně nákladových výroků ve smyslu §237 o. s. ř. Z tohoto důvodu nebylo možné dovolání ani v této části vyhovět (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
V Brně dne 30. ledna 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu