ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.689.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 689/2018-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) TRANE KM s. r. o. , identifikační číslo osoby 29197881, se sídlem v Brně, Markéty Kuncové 3863/9, a b) J. B. , obou zastoupených JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, proti žalovanému J. H. , zastoupenému JUDr. Šárkou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Broumově, Generála Svobody 17, o zřízení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 7 C 54/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2017, č. j. 21 Co 208/2017-397, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2017, č. j. 21 Co 208/2017-402, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 710,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Jiřího Ponížila.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 7 C 54/2014-328, zřídil ve prospěch každého vlastníka pozemku par. v katastrálním území V. v. u B., zapsaného na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrální pracoviště N., služebnost nezbytné cesty přes pozemek par. v téže obci a katastrálním území, zapsaný na listu vlastnictví, v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu (výrok I.); za zřízení této služebnosti uložil žalobkyni a) zaplatit žalovanému úplatu ve výši 21 250 Kč (výrok II.). Stejnou služebnost zřídil také ve prospěch každého vlastníka pozemku par., zapsaného na listu vlastnictví v téže obci a katastrálním území (výrok III.) a za zřízení této služebnosti uložil žalobci b) zaplatit žalovanému stejnou částku 21 250 Kč (výrok IV.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky V. - VII.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 21 Co 208/2017-397, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2017, č. j. 21 Co 208/2017-402, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a III. (výrok I.) a změnil ve výrocích II. a IV. co do způsobu a výše placení úplaty za zřízení služebnosti (výrok II.); rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III., IV., V. a VI.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí z části na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a zčásti na vyřešení otázek, které již byly dovolacím soudem řešeny, ale nově by měly být posouzeny jinak; uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Žalobci jsou vlastníky nemovitostí [žalobkyně a) je vlastnicí pozemku par., žalobce b) je vlastníkem pozemku par.], které nelze řádně užívat, protože nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou. Ke ztrátě přístupu došlo v důsledku dělení původního pozemku par. ve vlastnictví J. a J. H., který byl v roce 1991 rozdělen na stavební pozemky par. a pozemky. Manželé H. darovali část nově vzniklých pozemků svým synům – J. H. (žalovanému) pozemky par. a par., V. H. (právnímu předchůdci žalobců) pozemky par. a par.; V. H. později převedl nemovité věci na žalobce. Přístup k veřejné cestě je v současnosti technicky možný dvěma způsoby – první možností je přístup přes pozemek žalovaného par. [žalobkyně a) by navíc musela užívat také pozemek žalobce b) par. ]; druhá možnost spočívá v přístupu přes pozemky par. ve vlastnictví manželů H. a par. ve vlastnictví manželů P. a R. R. (tento přístup v minulosti využíval právní předchůdce žalobců). Ani jedna z možností není zcela vhodná; obě varianty vedou přes uzavřený dvůr, druhá varianta navíc počítá s průjezdem obestavěným budovou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a musí být vymezen dovolací důvod. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel tak má povinnost vymezit nejen důvod přípustnosti dovolání, nýbrž také musí uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.), přičemž to je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Dovoláním lze však napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.), proto i argumentace dovolatele musí směřovat k rozhodnutí odvolacího soudu, které se dovoláním napadá (musí z něho být patrné, v čem je právní posouzení napadeného rozhodnutí nesprávné); tomu ostatně odpovídá nemožnost poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolatel ve skutečnosti neuvádí, v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení obsažené v napadeném rozsudku odvolacího soudu, neboť obsah dovolání je zcela shodný s obsahem odvolání ze dne 24. 5. 2017 (od bodu III. dovolání), pouze doplněný o otázky přípustnosti dovolání, to však bez zjevné vzájemné návaznosti. Jestliže dovolatel ve své argumentaci žádným způsobem nezohledňuje vývoj ve věci a nebere v potaz způsob, jakým se s jeho námitkami vypořádal odvolací soud, pouze je beze změny opakuje v dovolání, nejedná se o argumentaci směřující proti napadenému rozhodnutí. Z podstatné části tak dovolání trpí vadami, pro které není možné v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
To platí také pro námitku uvedenou v bodě VI. dovolání, v níž dovolatel tvrdí vadu řízení, která má spočívat v tom, že se odvolací soud nezabýval otázkou zvýšených nákladů za užívání cesty, resp. že nezohlednil případnou újmu dovolatele; k vadám řízení může dovolací soud přihlédnout pouze v případě, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z napadeného rozhodnutí je navíc zřejmé, že se odvolací soud otázkou zvýšených nákladů, resp. újmou dovolatele poměrně podrobně zabýval (poslední odstavec na str. 7 a násl.); proti samotnému posouzení této otázky dovolatel nic nenamítá.
Námitka pod bodem VII. pak spočívá v tvrzení, že žalobci neměli plný úspěch ve věci, neboť žádali bezúplatné zřízení služebnosti a soud zřídil věcné břemeno za úplatu; správně měl soud vyjít z toho, že žalobci měli ve věci úspěch pouze částečný. Tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť předložená otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Z procesních úkonů žalobců předně nevyplývá, že by se snažili dosáhnout zřízení nezbytné cesty bezúplatně. V řízení o právu nezbytné cesty navíc z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst. 2 o. s. ř.), soud proto rozhodne o úplatě za zřízení cesty i bez návrhu, a případným návrhem účastníků není vázán (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016). Odvolací soud se proto neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když rozhodl tak, že žalobci měli ve věci plný úspěch. Dovolací soud přitom neshledal žádný důvod pro změnu své rozhodovací praxe a dovolatel takový důvod ani netvrdí.
Protože dovolání v části trpí vadami, pro které není možné v řízení pokračovat a v části není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu