ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.875.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 875/2018-800
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michla Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Iva Schneiderky , identifikační číslo osoby 65485092, se sídlem v Hradci Králové, Resslova 745/5, insolvenčního správce dlužníka R. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 148/11, proti žalované E. D. H. , zastoupené Mgr. Alešem Mědílkem, advokátem se sídlem v Trutnově, Pražská 89, o zaplacení 296 498,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 130 C 299/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2017, č. j. 21 Co 388/2016-732, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 2. 2018, č. j. 21 Co 388/2016-796, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2017, č. j. 21 Co 388/2016-732, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 2. 2018, č. j. 21 Co 388/2016-796, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 1. 7. 2009, č. j. 130 C 299/2009-702, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 4. 2017, č. j. 130 C 299/2009-735, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 94 251,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a co do zbylé částky 202 247 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.); rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 21 Co 388/2016-732, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 2. 2018, č. j. 21 Co 388/2016-796, potvrdil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (výrok I.) a v části, v níž odvolání směřovalo do výroku II., odvolací řízení zastavil (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.-VI.).
Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (dále také „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost dovolání opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) a tvrdí, že „by právní otázka existence či neexistence dohody účastníků a jejího trvání měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje.
Dovolání trpí vadami, pro něž není možné v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.
Podstatou dovolání je polemika s názorem odvolacího soudu, podle něhož dohoda o užívání společné věci zanikla začátkem roku 2009 v důsledku podstatné změny poměrů. V souvislosti s touto námitkou však dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání, a to ani nepřímo; dovolání neumožňuje identifikovat žádnou judikaturu, kterou by měl dovolací soud podle názoru dovolatelky změnit.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (jako v této věci), jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupná, na www.nsoud.cz) ]. Základem tohoto důvodu přípustnosti dovolání je (předpokládaným způsobem vyjádřené) přesvědčení dovolatele, že dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu k otázce, na níž stojí napadené rozhodnutí, je nesprávná, a dovolací soud by ji měl proto přehodnotit. Tomu však neodpovídá požadavek dovolatelky, aby právní otázku existence či neexistence dohody účastníků a jejího trvání dovolací soud posoudil jinak než soud odvolací; takový požadavek nemůže založit přípustnost dovolání.
Ostatně polemika s názorem odvolacího soudu je založena na zpochybňování skutkových zjištění, podle kterých účastníci podmínili dohodu o užívání společné věci a jejím budoucím vypořádání vyvázáním žalované ze smlouvy o hypotečním úvěru (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně); dovolací soud však není oprávněn skutková zjištění přezkoumat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle skutkových zjištění žalovaná ze smlouvy vyvázána nebyla, takže uvedená podmínka nebyla splněna.
Protože dovolání trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, dovolacímu soudu nezbylo než dovolání odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Trpí-li dovolání vadami, pro které není možné v řízení pokračovat, nemůže být důvodný ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu