ECLI:CZ:NS:2018:22.ICDO.93.2018.1
44 ICm XY
22 ICdo XY
(KSPA 44 INS 36806/2013)
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce O. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdenkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, proti žalované Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, IČO: 29414873, jako insolvenční správkyni dlužnice J. M., zastoupené JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 65/29, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužnice, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice J. M., narozené XY, bytem XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2018, č. j. 44 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPA 44 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2018, č. j. 44 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPA 44 INS XY), se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2017, č. j. 44 ICm XY (KSPA 44 INS XY), zamítl žalobu o vyloučení id. ½ pozemku parc. č. XY a id. ½ pozemku par c. č. XY, obou v obci XY, v k. ú. XY, zapsaných na LV č.XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „předmětné pozemky“), z majetkové podstaty dlužnice J. M. v řízení vedeném pod sp. zn. KSPA 44 INS XY (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně uzavřel, že dlužnice ze svého postavení de iure právní nástupkyně původních vlastníků nabyla předmětné pozemky do svého výlučného vlastnictví, neboť §143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, vylučuje ze společného jmění manželů (dále též „SJM“) majetek nabytý na základě restitučních předpisů. Tato podmínka byla splněna, protože na dlužnici lze ve smyslu restitučních předpisů hledět jako na osobu oprávněnou. Z toho důvodu soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 44 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPA 44 INS XY), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud neshledal jako důvodnou námitku, že dlužnici nelze považovat za restituentku, jelikož restituční pohledávky na vydání majetku nabyla jejich postoupením, a není proto tzv. prvotní restituentkou. Uzavřel, že se dlužnice stala právní nástupkyní věřitelů, a tedy i oprávněnou osobou podle restitučních předpisů, obsah závazku ale zůstal nezměněn. Pokud dlužnice nabyla restituční pohledávky, na základě nichž získala nárok na bezúplatný převod předmětných pozemků z vlastnictví státu, za trvání manželství a za finanční prostředky patřící do SJM, bylo na žalobci, aby po rozvodu manželství v rámci vypořádání požadoval nahrazení těchto prostředků. Žalobce se však nestal podílovým vlastníkem předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které spatřuje přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je založeno na vyřešení otázky kolize manželského majetkového práva a práva restitučního, která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla řešena. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že do SJM nenáleží pozemky nabyté dlužnicí za trvání manželství na základě smlouvy o postoupení restituční pohledávky od původních restituentů. Oba soudy se vyhnuly jasné odpovědi na otázku, zda restituční pohledávku za trvání manželství nabyla pouze dlužnice, nebo oba manželé. Žalobce tvrdí, že restituční pohledávku nabyli s dlužnicí jako manželé do SJM. Zákon nestanoví žádnou výjimku pro úplatné nabývání restituční pohledávky po dobu manželství do SJM. Ani z rozhodnutí odvolacího soudu není patrné, proč by tomu tak nemělo být, a proto napadený rozsudek „není dobře přezkoumatelný“. Výklad odvolacího soudu obchází manželské majetkové právo a zakládá bezdůvodné majetkové znevýhodnění jednoho z manželů. Poukazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž mají obecné soudy postupovat při nalézání práva tak, aby bylo zaručeno spravedlivé rozhodnutí pro všechny účastníky. V řízení bylo dále porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí a žalobě v celém rozsahu vyhověl a přiznal náhradu nákladů řízení.
Žalovaná je přesvědčena, že soudy obou stupňů rozhodly správně, neboť součástí SJM není podle zákona č. 40/1964 Sb. ani podle zákona č. 89/2012 Sb. majetek vydaný jednomu z manželů podle restitučních předpisů. Dlužnice se stala právní nástupkyní restituentů, a předmětné pozemky tedy nepatří do SJM. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení rozsahu SJM.
Podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že „do SJM patří i věc vydaná za trvání manželství jednomu z manželů v rámci předpisů o restituci majetku, pokud k vydání nedošlo z důvodu jeho právního nástupnictví po původním vlastníkovi, ale proto, že byl právním nástupcem osoby oprávněné k přijetí náhrady podle restitučních předpisů“ [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 314/2013 (uveřejněné pod č. C 14 643 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či v režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1424/2003 (uveřejněný v Souboru pod č. C 2 095), proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 541/03 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), odmítnul].
Při výkladu §143 obč. zák. je nutno vyjít z toho, že do SJM nepatří věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů pouze tehdy, měl-li je tento manžel ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo byly-li mu věci vydány jako právnímu nástupci původního vlastníka. To zcela odpovídá smyslu uvedeného ustanovení, tedy aby ze SJM byly vyloučeny věci, které sice nabyl jeden z manželů za trvání manželství, ale na které nebyly ani zčásti vynaloženy jejich společné prostředky.
V této věci se z dosavadních skutkových závěrů nalézacích soudů nepodává, že by dlužnice byla původní vlastnicí předmětných pozemků (původní oprávněnou osobou podle §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě) před uzavřením manželství nebo že by byla odvozenou oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 či 4 tohoto zákona. Dlužnice by pak byla právní nástupkyní toliko ve vztahu k postoupené pohledávce na poskytnutí náhrad, nikoli ve vztahu k vlastnictví předmětných pozemků. Názor odvolacího soudu, že okolnosti, za kterých dlužnice předmětné pozemky získala, vylučují jejich nabytí do SJM, není náležitým výkladem správně aplikovaného právního předpisu, což znamená, že ze skutkových zjištění nebyly odvolacím soudem vyvozeny správné právní závěry.
Podle §150 odst. 4 obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Pokud tedy odvolací soud v dalším řízení dospěje na základě skutkových závěrů k tomu, že předmětné pozemky byly součástí SJM, které do tří let od jeho zániku nebylo vypořádáno, bude namístě závěr o tom, že předmětné pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobce a dlužnice.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 30. 10. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu