ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1261.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1261/2018-496
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce J. K. , se sídlem v Nejdku , zastoupeného Mgr. Davidem Kůtou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalované METALIS Nejdek s. r. o. , se sídlem v Nejdku, Závodu míru 340, identifikační číslo osoby 45350582, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, o zaplacení 59.770 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o 19.844,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 132/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2017, č. j. 64 Co 310/2017-460, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.566 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Karlových Varech (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 16 C 132/2013-437, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 57.838 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), vzájemný návrh žalované na zaplacení částky ve výši 19.844,92 Kč s příslušenstvím zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod III. a IV. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. ve správném znění, podle kterého je žalovaná povinna zaplatit žalobci 59.770 Kč s úrokem zde blíže specifikovaným, a ve výroku pod bodem II. a IV. potvrdil (první výrok), ve výroku pod bodem III. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 212.492 Kč (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky právního posouzení náležitostí tzv. „stazek“ vyžadovaných zejm. zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví a zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka výše uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti ve svém dovolání nedostála, neboť dovolacímu soudu nepředkládá žádnou právní otázku, jež by mohla založit přípustnost dovolání. Tou nemůže být ani jí předesílaná otázka právního posouzení náležitostí „stazek“ vyžadovaných zejm. zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví a zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť takto vymezenou otázkou se odvolací soud ve svém rozhodnutí nezabýval, respektive napadené rozhodnutí na takové otázce nezávisí. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Odvolací soud, vycházející ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, k otázce skutečné délky trasy ujeté vozidly žalobce uvedl, že skutečná délka trasy a celkový počet žalobcem provedených přeprav od května 2012 měly být zjištěny ze „stazek“. Kromě těchto „stazek“ však soud prvního stupně provedl další důkazy, a to výslechem tehdejších řidičů žalobce za účelem zjištění, jak dalece jsou jejich záznamy ve „stazkách“ hodnověrné, přičemž žádné pochybení v tomto směru neodhalil, když řidiči shodně vypovídali o tom, že jimi provedené záznamy zachycovaly skutečnou trasu, která se lišila pouze podle konkrétní situace na cestě. Dále pak odvolací soud uvedl, že stěžejním důkazem se stal znalecký posudek znalce z oboru dopravy Ing. Vladimíra Lese, kdy tento znalec zjistil, že žalobce při přepravách v předmětném období vykázal „stazkami“ ujetí 70.662 km, přitom ve skutečnosti bylo vozidly najeto o 293 km více.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud (soud prvního stupně) se otázkou právního posouzení náležitostí „stazek“ nezabýval, pouze pro danou konkrétní situaci hodnotil provedené důkazy za účelem zjištění skutečné délky trasy ujeté vozidly žalobce. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná dovolacím soudem opakovaně uváděný závěr, dle kterého správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybnit nelze.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani další tvrzení dovolatelky o tom, že odvolací soud nesprávně posoudil důkazy předložené v předmětném sporu. Námitky, kterými dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Namítá-li pak dovolatelka, že odvolací soud nijak nezohlednil její námitky, že výkazy o provozu vozidla, které žalobce předložil, byly vystaveny až v souvislosti se soudním řízením, uplatňuje námitku, která není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. vyvolat nemůže.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu