ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.127.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 127/2018-163
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně HENKEL ČR, spol. s r.o., se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U Průhonu 700/10, PSČ 170 00, IČO 15889858, zastoupené JUDr. Karlem Čermákem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Elišky Peškové 735/15, PSČ 150 00, proti žalované Procter & Gamble Czech Republic s.r.o. se sídlem v Rakovníku, Ottova 402, PSČ 269 32, IČO 27086721, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 11/449, PSČ 140 00, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 388/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2017, č. j. 3 Cmo 62/2016-125, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2017, č. j. 3 Cmo 62/2016-125, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 15. ledna 2016, sp. zn. 59 Cm 388/2015-48, vydaným podle §153a odst. 3 a §114b odst. 5 o. s. ř., uložil žalované zajistit ukončení šíření televizní reklamy na výrobek ARIEL 3in1 PODS obsahující slovní a obrazové prvky v rozsudku specifikované (výroky I až III), uložil žalované zveřejnit v celostátním deníku formou placené inzerce omluvu žalobkyni za to, že „ve svých reklamách použila zavádějící tvrzení, že ARIEL 3in1 PODS jsou ´nejlepší gelové kapsle proti skvrnám´ a navíc použila zavádějící vizuální srovnání záměrně a neoprávněně hanobící účinnost výrobků značky PERSIL a také zavádějící vizuální prvek německé vlajky, čímž se neoprávněně přiživila na pověsti kvality německých výrobků, přestože výrobky ARIEL 3in1 PODS nejsou v Německu vyráběny“ (IV. výrok), dále žalované uložil zveřejnit v celostátním deníku v podobě ve výroku specifikované výrok rozsudku (V. výrok) a nahradit žalobkyni náklady řízení (VI. výrok).
Odvolací soud ve výroku uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, ve výroku VI. rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Dospěl totiž k závěru, že rozsudek pro uznání „neměl být vydán“ proto, že obsahuje požadavek žalobkyně na zveřejnění výroku rozsudku. Uvedl, že podle §155 odst. 4 o. s. ř. stanoví nalézací soud podle okolností konkrétního případu rozsah, formu a způsob uveřejnění rozsudku tak, aby zveřejnění bylo přiměřeným a spravedlivým následkem neúspěchu ve sporu a mělo patřičnou informační hodnotu. Požadavek na zveřejnění pouhého výroku rozsudku označil za nepřípustný, odporující ustanovení §155 odst. 4 o. s. ř., neboť účelem uveřejnění rozsudku je mj. informovat v zájmu účastníků či širší veřejnosti o výsledku soudního řízení, bez uveřejnění odpovídající části odůvodnění by však informační hodnota uveřejnění rozsudku byla významně snížena. Požadavek na zveřejnění výroku rozsudku je podle odvolacího soudu nepřípustný, žalobu v této části bylo třeba bez dalšího zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Podle jejího názoru totiž odvolací soud nesprávně, v rozporu s judikaturou (např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. 25 Cdo 2667/2005), posoudil otázku procesního práva, protože rozsudek pro uznání přezkoumal z nepřípustného odvolacího důvodu.
Rozsudek odvolacího soudu má dovolatelka rovněž za nepřezkoumatelný, protože v něm odvolací soud nevysvětlil, na základě kterého konkrétního, v zákoně taxativně vymezeného odvolacího důvodu rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a nezdůvodnil ani (neuvedl konkrétní zákonné ustanovení, z něhož vyšel), z jakého důvodu zrušil celý rozsudek pro uznání a proč dovodil, že rozsudek pro uznání „buď platí v celém rozsahu, nebo neplatí vůbec“. Takto zdůvodněné rozhodnutí považuje dovolatelka, odkazujíc na judikaturu Ústavního soudu, za libovůli soudu. Zmiňuje v té souvislosti též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. 23 Cdo 28/2010, který možnost vydat částečný rozsudek pro uznání nevyloučil.
Podle dovolatelky posoudil odvolací soud nesprávně též otázku hmotného práva, kterou judikatura dosud neřešila, totiž zda lze přiznat právo pouze na zveřejnění výroku rozsudku podle §155 odst. 4 o. s. ř., je-li výrok rozsudku formulován tak obsáhle a úplně, že sám o sobě řádně a v zájmu účastníka i široké veřejnosti informuje o výsledku soudního procesu, nedochází tedy ke snížení informační hodnoty rozsudku. Dovolatelka uvedla, že si je vědoma rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdo 7/2013 (správně jde o rozsudek ze dne 29. června 2015, sp. zn. 23 Cdo 7/2013), z něhož odvolací soud citoval, je však přesvědčena, že závěry tohoto rozsudku se v daném případě neuplatní právě proto, že samotný výrok rozsudku vzhledem k tomu, jak je formulován (včetně nároků zdržovacích i vzhledem k formulaci požadované omluvy) by veřejnosti dostatečně objasnil okolnosti sporu.
Žalovaná navrhla dovolání zamítnout, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky přípustných odvolacích důvodů u rozsudku pro uznání. Tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolání je proto též důvodné.
Podle §205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a, §153b). Podle §212a odst. 4 o. s. ř. může odvolací soud přezkoumat rozsudek pro uznání nebo pro zmeškání jen z důvodů v §205b uvedených.
Zákonnými hledisky, podle nichž může odvolací soud přezkoumat rozsudek pro uznání, i když jde o rozsudek vydaný na základě fikce uznání žalobou uplatněného nároku (§114b odst. 5 o. s. ř.) se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení z 9. března 2006, sp. zn. 21 Cdo 1613/2006. Vyšel z citovaného ustanovení §205b o. s. ř. a doplnil, že v odvolání proti rozsudku pro uznání vydanému soudem prvního stupně na základě fikce uznání nároku může účastník namítat a při rozhodování o tomto odvolání smí odvolací soud zohlednit jen vady uvedené v ustanovení §205a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (tj. vady spočívající v tom, že nebyly splněny podmínky řízení, že rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce nebo přísedící nebo že soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát) nebo skutečnosti a důkazy, které zpochybňují předpoklady, za jejichž splnění lze rozhodnout ve věci rozsudkem pro uznání. V usnesení ze dne 18. května 2006, sp. zn. 25 Cdo 1954/2005, Nejvyšší soud za použití totožné argumentace doplnil, že podle ustanovení §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír podle §99 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Podle §99 odst. 1 věta první o. s. ř. mohou účastníci skončit řízení soudním smírem, připouští-li to povaha věci. Podle §99 odst. 2 o. s. ř. soud navržený smír neschválí pouze tehdy, je-li v rozporu s právními předpisy.
Z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda zvažoval předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání z pohledu §153 odst. 2 o. s. ř., resp. §99 odst. 1 a 2 o. s. ř., své rozhodnutí zdůvodnil pouze tím, že soud rozhodl o „nepřípustném plnění“, za které měl požadavek na zveřejnění výroku rozsudku. Vyšel přitom z ustanovení §155 odst. 4 o. s. ř., z jehož znění dovodil, že zveřejnit lze pouze rozsudek, nikoli jen jeho výrok bez odpovídající části odůvodnění.
Podle §155 odst. 4 o. s. ř. platí, že ve věcech ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním, ochrany práv z duševního vlastnictví a ve věcech ochrany práv spotřebitelů může soud účastníkovi, jehož žalobě vyhověl, přiznat na jeho návrh ve výroku rozsudku právo rozsudek uveřejnit na náklady neúspěšného účastníka; podle okolností případu soud stanoví též rozsah, formu a způsob uveřejnění.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. června 2015, sp. zn. 23 Cdo 7/2013 vzhledem k okolnostem konkrétního sporu vyslovil, že zveřejnit jen výrok rozsudku podle §155 odst. 4 o. s. ř. nestačí, protože jen výrok sám o sobě nemá potřebnou informační hodnotu. Tento závěr však nevylučuje, aby se na rozsahu, v němž bude na náklady jedné ze stran zveřejněn rozsudek nebo jen jeho část, strany dohodly. Ukončit řízení soudním smírem lze vždy, připouští-li to povaha věci (§99 odst. 1 věta první o. s. ř.), povahou věci se rozumí charakter práv a povinností, které mají být předmětem soudního smíru. Lze–li se o určitých právech a povinnostech dohodnout, pak o nich lze uzavřít smír (k předpokladům, za nichž lze uzavřít soudní smír, srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněný pod číslem 23/2007 Sbírky soudních rozhodnutí, nebo usnesení ze dne 10. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 2648/2013). Dohodnout se na tom, v jakém rozsahu bude neúspěšný účastník hradit náklady na zveřejnění rozsudku či jeho části, stranám nic nebrání, tudíž jim ani nic nebrání uzavřít o tomto nároku smír.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle §243e odst. 2 věta první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k důvodům, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, bylo již nadbytečné zabývat se tím, zda byl tento rozsudek také dostatečně odůvodněn (což dovolatelka zpochybnila).
Na dalších otázce dovolatelkou předložených vztahující se ke způsobu formulace a rozsahu žalobního petitu rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, pro její řešení tudíž dovolání není přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém řízení o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu