ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1521.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1521/2018-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce V. Š. , se sídlem v H. K., IČO 11021209, zastoupeného JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, se sídlem v Brně, Zábrdovická 15/16, PSČ 615 00, proti žalovanému M. Č., P., zastoupenému JUDr. Pavlem Durišem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, PSČ 150 00, o zaplacení částky 153 050 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 EC 120/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2017, č. j. 28 Co 64/2014-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 147,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Duriše, advokáta, se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, PSČ 150 00.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 17 EC 120/2012–82, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 153 050 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 0,5 % denně z této částky od 13. června 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. května 2014, č. j. 28 Co 64/2014-113, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 153 050 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 0,5 % denně od 1. července 2012 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. ledna 2017, č. j. 23 Cdo 4349/2014-171, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2014, č. j. 28 Co 64/2014-113, zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. září 2017, č. j. 28 Co 64/2014–231, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolatel shledal, že byly naplněny důvody přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo dovolací řízení skončeno, přičemž je zároveň dána subjektivní přípustnost dovolání, neboť v poměrech žalobce nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná zrušením rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem, a rozhodnutí odvolacího soudu bylo závislé na vyřešení otázek hmotného práva i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dle přesvědčení žalobce buď odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena; ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není podle dovolatele vyloučena přípustnost dovolání.
Dovolatel formuloval 4 „základní okruhy otázek“, při nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, následovně:
1. Procesní otázka narušení neveřejné porady senátu odvolacího soudu právním zástupcem žalovaného.
2. Otázka existence vady díla.
3. Otázka splatnosti pohledávky (10% pozastávky) ve smyslu ustanovení §340 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a smluvních ujednání a otázka vzniku a existence pohledávky podle §548 odst. 1 obch. zák.
4. Otázka nevhodnosti pokynů k provedení díla a upozorňovací povinnosti zhotovitele podle §551 obch. zák. a z toho vyplývající odpovědnosti za vady díla.
Otázky dovolacím soudem dosud neřešené vymezil dovolatel následovně:
1) Zdali došlo narušením neveřejnosti porady senátu odvolacího soudu k porušení o. s. ř.
2) Otázka právního statusu pozastávky na cenu díla ve výši 153 050 Kč ve vztahu na Smlouvu o dílo ze dne 16. 5. 2011 (dále jen „smlouva o dílo“).
3) Otázka, zda respektováním pokynu objednatele došlo ke změně smlouvy o dílo ze dne 16. května 2011.
4) Otázka, zda je řádným plněním podle §554 odst. 1 obch. zák., a tudíž bez nároku z hlediska odpovědnosti za vady podle §560 odst. 1 obch. zák. provedení zateplení fasády domu s náhodně se objevujícími skvrnami v místě hmoždinek („dalmatinský efekt“), které se neprojevují trvalým znehodnocením, zejména estetickým, fasády domu a nemající tak vliv na jeho cenu.
Podle přesvědčení dovolatele se „odvolací soud při řešení výše uvedených otázek přímo odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména ohledně předání a převzetí díla, existence vad, odpovědnosti za vady, změny - dodatku smlouvy o dílo, když došlo i z hlediska procesního práva k narušení neveřejné porady senátu odvolacího soudu“.
K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný, který navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Na úvod právního posouzení je vhodné připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Problematikou vymezení přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu účinného od 1. ledna 2013 se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Již ve svém usnesení ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dospěl v nich také k závěru, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná, a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odchyluje.
Stejné závěry citované judikatury platí i pro námitku dovolatele, že otázka hmotného práva dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena; tj. z dovolání musí být patrno, jakou otázku hmotného či procesního práva, na níž odvolací soud postavil své rozhodnutí, pokládá dovolatel za Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou.
Dovolatel v úvodu svého dovolání vymezil 4 „základní okruhy otázek“, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Vzápětí formuloval 4 otázky (obsahově blízké dříve vymezeným okruhům; např. okruh pod bodem 1 a 2 se obsahově kryje s otázkami 1 a 4), které dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny, přitom však bezprostředně po výčtu těchto otázek uvedl, že podle jeho přesvědčení se odvolací soud při řešení výše uvedených otázek přímo odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména ohledně předání a převzetí díla, existence vad, odpovědnosti za vady, změny - dodatku smlouvy o dílo, když došlo i z hlediska procesního práva k narušení neveřejné porady senátu odvolacího soudu. Tuto rozhodovací praxi představovalo dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. 23 Cdo 4349/2014.
Dovolatelem formulované „základní okruhy otázek“ nesplňují požadavky na způsobile vymezenou přípustnost dovolání, neboť z citované formulace okruhů se nepodává, ani jaká otázka hmotného či procesního práva, na jejímž řešení odvolací soud postavil napadené rozhodnutí, měla být posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, ani od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Uvedené náležitosti se nepodávají ani z obsahu dovolání, s výjimkou četných odkazů na rozsudek ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. 23 Cdo 4349/2014. Ve vztahu k okruhům pod body 2 až 4 dovolatelem uplatněné námitky v textu dovolání představují pouze polemiku se skutkovým, případně právním posouzením věci ze strany odvolacího soudu, ve vztahu k okruhu pod bodem 1 pak námitky směřují do vad řízení, k tomu viz níže.
Přípustnost dovolání nemohla založit ani žádná z dovolatelem formulovaných „otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny“. Ačkoliv žalobce v dovolání uvedl, že 4 jím formulované otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, z obsahu dovolání se podává, že u otázek ad 2) až 4) má za to, že odvolací soud nerespektoval závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. 23 Cdo 4349/2014, a u otázky ad 1) nerespektoval závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu vedených pod sp. zn. 23 Cdo 4951/2012 a 21 Cdo 1695/2012.
Námitka dovolatele směřující do postupu soudu, při němž mělo dojít k narušení neveřejnosti porady senátu odvolacího soudu, a tudíž k porušení občanského soudního řádu, směřuje „pouze“ do vad řízení, nikoli do právního posouzení některé z otázek, kterými se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zabýval. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ). K dovolatelem uplatněné vadě řízení by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné. Samotná vada řízení však přípustnost dovolání vyvolat nemůže (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4951/2012 a rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1695/2012; rozhodnutí pod uvedenými spisovými značkami Nejvyšší soud nevydal.
Namítal-li žalobce, že odvolací soud nesprávně právně posoudil „otázku právního statusu pozastávky na cenu díla ve výši 153 050 Kč ve vztahu na smlouvu o dílo“, vycházel z vlastních skutkových tvrzení (tj. tvrzení, která nenachází odraz ve skutkových zjištěních soudů) o tom, že částka 153 050 Kč nebyla pozastávkou zajišťující odstranění vad a nedodělků, která v souladu se smlouvou o dílo měla činit 10 % z ceny díla, ale jednalo se o účelově určenou finanční částku zádržného vyčíslující náklady na případné odstranění vady.
Rovněž otázku, zda „je řádným plněním podle §554 odst. 1 obch. zák. a tudíž bez nároku z hlediska odpovědnosti za vady podle §560 odst. 1 obch. zák. provedení zateplení fasády domu s náhodně se objevujícími skvrnami v místě hmoždinek („dalmatinový efekt“), které se neprojevují trvalým znehodnocením, zejména estetickým, fasády domu a nemající tak vliv na jeho cenu“, postavil žalobce na skutečnostech, které nebyly soudy nižších stupňů zjištěny. Žalobce svá tvrzení o tom, že se žádný dalmatinový efekt na fasádě neprojevuje a neznehodnocuje tak ani hodnotu finanční, natož estetickou, a že dlouhodobost působení dalmatinového efektu ve vztahu ke snížení estetické hodnoty domu nebyla v řízení tvrzena ani prokázána, opíral o soudy nezjištěné skutečnosti (především o informace obsažené ve znaleckém posudku, vyjádření znalce a rozsáhlou fotodokumentaci, z nichž mělo vyplynout, že se jedná pouze o občasné prokvétání hmoždinek a že tvrzená vada se na nemovitosti nevyskytuje). Odvolací soud však vycházel z jiných skutkových zjištění, a sice že žalovaným tvrzená vada na díle existovala a dosud nebyla odstraněna, nedošlo proto v souladu se smlouvou o dílo ke splatnosti pozastavené částky, žaloba proto nebyla důvodná. Nejvyšší soud je v rámci dovolacího řízení vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, resp. odvolacím soudem. Zpochybňuje-li dovolatel právní posouzení věci vycházeje z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, nejedná se o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Takto konstruované námitky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Založit přípustnost dovolání konečně nemohla ani otázka, „zda respektováním pokynu objednatele došlo ke změně Smlouvy o dílo ze dne 16. 5. 2011“, neboť odvolací soud (ani soud prvního stupně) neučinil žádná skutková zjištění, která by vedla k závěru, že by účastníci změnili obsah smlouvy o dílo.
Ze shora vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 10. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu