ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1619.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1619/2018-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně VAKO Boršice u Buchlovic, spol. s r. o. , se sídlem v Říčanech, Kolovratská 1367, identifikační číslo osoby 49445804, zastoupené Mgr. Irenou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, proti žalované INTENSYS-CZ, s. r. o. , se sídlem v Hradištku, Chovatelů 413, identifikační číslo osoby 48036919, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, o zaplacení částky 1.240.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 8 C 163/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, č. j. 19 Co 219/2017-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 27. 1. 2017, č. j. 8 C 163/2016-99, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1.240.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil, ve výroku pod bodem II. jej změnil tak, že se výše nákladů řízení stanoví částkou 168.831 Kč (první výrok). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soud, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 [viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)]; uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatelka k vymezení přípustnosti dovolání uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla tato věc vyřešena“.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, a má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové náležitosti dovolání se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Dovolatelka výše uvedeným požadavkům nedostála, neboť nevymezuje žádnou konkrétní právní otázku, kterou má za dosud dovolacím soudem neřešenou, ani žádnou otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu odchýlit. Z obsahu dovolání nelze zjistit, jakou konkrétní otázku hmotného či procesního práva považuje dovolatelka za dovolacím soudem dosud neřešenou, a při řešení jaké konkrétní otázky hmotného či procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka dovolacímu soudu pouze obecně předestírá „otázku relativní neplatnosti právního úkonu“ (srov. §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož cituje přijatý právní závěr, aniž by však ve smyslu §241a odst. 3 vyložila, v čem konkrétně spatřuje nesprávnost právního posouzení „otázky relativní neplatnosti právního úkonu“ v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. Navíc z obsahu dovolání nelze dovodit, vůči jakému konkrétnímu právnímu úkonu je relativní neplatnost namítána.
Za řádné vymezení dovolacího důvodu pak nelze považovat ani tvrzení dovolatelky, že „jde o věc, která doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena“.
Nejvyšší soud dále podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného soudy nižších stupňů a kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
V části dovolání, ve které dovolatelka namítá (že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jejími námitkami nebo že neprovedl důkaz), uplatňuje námitky, které však nejsou způsobilé vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemůže zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. vyvolat nemůže.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241 odst. 6 o. s. ř.).
Pokud dovolatelka uvedla, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, pak přehlíží, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Jelikož dovolatelka výše uvedenému požadavku na vymezení dovolacího důvodu nedostála, Nejvyšší soud její dovolání pro vady podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání rovněž obsahovalo návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu