ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1788.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1788/2018-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Form – A s.r.o. se sídlem v Pardubicích – Zelené Předměstí, třída Míru 92, PSČ 530 02, IČO 25258885, zastoupené Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Chmelová 357/II, proti žalované BAK stavební společnost, a.s., se sídlem v Praze 9 – Prosek, Žitenická 871/1, PSČ 190 00, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, o zaplacení částky 455 626 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 ECm 6/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2017, č. j. 4 Cmo 32/2017-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. září 2016, č. j.
35 ECm 6/2014-161, uložil žalované zaplatit žalobkyni 455 626 Kč s příslušenstvím (I. výrok), nahradit jí náklady řízení (II. výrok) a nahradit náklady řízení České republice (III. výrok).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (I. výrok) a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (II. výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že porušil její právo na spravedlivý proces, protože vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí. Dále se podle jejího názoru odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí ze dne 29. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005, „určujícího definici zjevných vad díla a pravidel posuzování odpovědnosti za vady při dodání vědomě vadného díla“. Namítá, že odvolací soud nevysvětlil, na základě jakých důkazů a skutečností dospěl k závěru, že vady díla, jimiž se žalobě bránila, byly zjevné, a je přesvědčena že kdyby se soud jednotlivými vadami podrobně zabýval a řádně hodnotil důkazy, musel by dojít k závěru, že vady, které uplatnila, jsou vady skryté, a též k závěru, že žalobkyně o tom, že je dílo vadné, při předání věděla.
Dovolatelka sice zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005, s nímž je podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, nevymezuje však žádnou právní otázku, při jejímž řešení se měl podle jejího názoru odvolací soud od uvedeného rozhodnutí odchýlit. Vymezuje se totiž vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli vůči jeho právním závěrům, zpochybňuje-li hodnocení důkazů odvolacím soudem. Skutkové závěry odvolacího soudu však nepodléhají dovolacímu přezkumu (dovolací soud vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů – srov. §241a odst. 6 o. s. ř.) a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkami, že se odvolací soud jednotlivými vadami důkladně nezabýval a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, uplatňuje žalovaná procesní vady, které však, jak plyne z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají a jiné otázky, pro jejichž řešení by ve smyslu shora citovaného §237 o. s. ř. bylo dovolání přípustné, se z obsahu dovolání, jak již uvedeno, nepodávají.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu