ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1918.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1918/2018-437
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BTA SR, s.r.o., se sídlem v Prešově, Budovatelꞌská 34, Slovenská republika, IČO 31678408, zastoupené JUDr. Zuzanou Komorovskou, advokátkou, se sídlem v Košicích, Kuzmányho 57, Slovenská republika, PSČ 040 01, se zmocněncem pro doručování a konzultantem Tomášem Malinovským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Navrátilova 675/3, PSČ 110 00, proti žalované E. K. , , se sídlem v Říčanech – Radošovicích, zastoupené Mgr. Josefem Vackem, advokátem, se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, o zaplacení částky 4 566,80 EUR s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení částky 386 489,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 99/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017, č. j. 1 Cmo 178/2016-358, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 196,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Josefa Vacka, advokáta, se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. dubna 2016, č. j. 46 Cm 99/2008-289, zamítl žalobu o zaplacení částky 4 566,80 EUR s příslušenstvím (výrok pod bodem I), uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 188 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 314 280,60 Kč od 11. prosince 2007 do zaplacení; ve zbytku vzájemný návrh žalované zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2017, č. j. 1 Cmo 178/2016-358, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I a v části výroku pod bodem II, kterou bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované částku 188 600 Kč s ročním úrokem z prodlení z uvedené částky od 11. prosince 2007 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repooperace ČNB, vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a také v části výroku pod bodem II, kterou byla zamítnuta vzájemná žaloba o zaplacení částky 136 135,82 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), ve zbývající části zamítavého výroku pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 61 753,46 Kč s ročním úrokem z prodlení z uvedené částky od 11. prosince 2007 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repooperace ČNB, vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž jej napadla v celém rozsahu s výjimkou části výroku pod bodem I, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu části výroku pod bodem II, kterou byla zamítnuta vzájemná žaloba o zaplacení částky 136 135,82 Kč s příslušenstvím. Podle dovolatelky napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při řešení které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu a která měla za následek, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí dovolací soud pro nepřezkoumatelnost zrušil a vrátil k dalšímu jednání.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět jen „o. s. ř.“.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka však většinu svých námitek směřovala do správnosti zjištění skutkového stavu, když se neztotožnila se skutkovými závěry, které soudy učinily z provedených důkazů (především znaleckých posudků), a proti těmto se vymezovala a soudům vytýkala, že nepřihlédly k dalším skutečnostem, které žalobkyně opakovaně zdůrazňovala. Odvolacímu soudu dále vytkla, že obsah některých důkazů pozměňoval a založil tak své právní posouzení věci na fiktivních skutkových zjištěních; současně předestírala vlastní skutkové závěry. Žalobkyně předně akcentovala, že na kvalitu hotového výrobku má vliv samotné finální zpracování výrobku, a že oba v řízení předložené odborné posudky vyvrací, že za vadu finálního sendvičového kompletu může pouze činnost žalobkyně, při níž pro žalovanou vyrobila podšívku a svrchní část využitou při výrobě konečného výrobku. Ačkoliv žalobkyně v dovolání uvedla, že se odvolací soud svým právním posouzením odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce řešení odpovědnosti za škodu, žádnou otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí, neformulovala. Dovolatelka pouze polemizovala se závěry odvolacího soudu, přičemž vycházela z jiného (vlastního, tj. soudy nezjištěného) skutkového stavu.
Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž buduje jiné právní posouzení věci než odvolací soud, nezakládá těmito svými námitkami přípustnost dovolání, neboť nejde o přípustný dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. V této části tak dovolání žalobkyně trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva nesměřují ani dovolatelkou namítané (ať již skutečné či domnělé) procesní vady (např. že odvolací soud neprovedl některé z navržených důkazů, nezabýval se některými námitkami žalobkyně či jeho rozsudek je nepřezkoumatelný z důvodu nedostatečného odůvodnění). Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť žalobkyně řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu