ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2228.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2228/2018-532
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně H. F. , se sídlem v Praze, zastoupené Mgr. Zuzanou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze, Konviktská 291/24, proti žalované České poště, s. p. , se sídlem v Praze, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo osoby 47114983, zastoupené JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem se sídlem v Praze, náměstí Míru 341/15, o povinnosti odebrat věci a o zaplacení částky 41.494.492,22 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 59/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017, č. j. 3 Cmo 108/2016-311, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2016, č. j. 26 Cm 59/2011-255, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost odebrat od žalobkyně resortní tiskopisy ve výroku uvedené a zaplatit jí částku 41.494.492,22 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 7. 2017, č. j. 3 Cmo 108/2016-311, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť usnesení odvolacího soud závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně odvolacímu soudu předkládá k posouzení otázku, zda lze za smluvní základ uplatněného nároku z kupní smlouvy považovat prodávajícím osobně podepsaný dodatek rámcové kupní smlouvy, který, na rozdíl od samotné rámcové smlouvy, již podle odvolacího soudu obsahuje podstatné náležitosti kupní smlouvy, a to bez právní relevance vlivu toho, kdo na straně prodávajícího podepsal samotnou rámcovou smlouvu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání nesplňuje podmínky dovolání dle §237 o. s. ř. a navrhuje proto, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové náležitosti předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř, zbývá tedy určit, zda je dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud v napadeném usnesení shledal důvody dle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., pro které zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Toto právní posouzení věci odvolacím soudem je správné.
Dovolací soud v této souvislosti ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních §157 a §132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit (§221 odst. 1 písm. c) [red.: nyní jde o §219a odst. 1 písm. b)] o. s. ř.); jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 201/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 366/2009).
V procesní souvislosti souzené věci je zřejmé, že soud prvního stupně rozsudek náležitě neodůvodnil. Za této situace postupoval odvolací soud v souladu se shora odkazovanou rozhodovací praxí, jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost a absenci důvodů zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovoláním předložená otázka platnosti uzavřených dodatků (resp. jejich významu pro existenci povinností žalované) proto nemůže zakládat přípustnost dovolání, neboť na právním posouzení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Tvrdí-li tak dovolatelka, že podle odvolacího soudu není relevantní, kdo na straně prodávajícího rámcovou smlouvu podepsal, když tato rámcová smlouva neupravuje druh, množství a cenu, zřejmě přehlíží, že na tomto právním závěru rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Z rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že ten v rámci závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně vypořádával i kusý závěr soudu prvního stupně o tom, že „nejsou-li platné rámcové kupní smlouvy, nemohou být ani platné z nich vycházející dodatky“. Pokud tedy za této situace odvolací soud shledal, že existenci a platnost závazku mezi stranami nelze posuzovat bez ohledu na ujednání obsažené v obou dodatcích k těmto smlouvám, a z toho důvodu se má soud prvního stupně touto otázkou dále zabývat, nelze tomuto postupu ničeho vytknout.
Lze tedy shrnout, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Současně dovolací soud neshledal, že by v projednávané věci bylo naplněno jiné kritérium přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání a podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů případně vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu