ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.228.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 228/2018-185
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce J. Š. , se sídlem v Praze 11, proti žalované Nationale-Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N.V. (NN Životní pojišťovna N.V., dříve ING Životní pojišťovna N.V.), se sídlem v Rotterdamu, Weena 505, Nizozemské království, jednající v ČR prostřednictvím organizační složky (odštěpného závodu) NN Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku (dříve ING Životní pojišťovna N.V., pobočka pro ČR), se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Nádražní 344/25, identifikační číslo osoby 40763587, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení 551.014 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 222/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, č. j. 3 Cmo 116/2016-156, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, č. j. 3 Cmo 116/2016-156, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Cm 222/2010-121, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. 1. 2016, č. j. 5 Cm 222/2010-124, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 218.004 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), co do částky 333.010 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku).
Při rozhodování soud prvního stupně vycházel ze žaloby, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 551.014 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně konstatoval, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobce pro žalovanou vykonával činnost obchodního zástupce na základě smlouvy uzavřené dne 17. 12. 2007 a že činnost žalobce podle této smlouvy navazovala na činnost obchodního zástupce, kterou žalobce vykonával na základě smluv uzavíraných mezi účastníky i před tímto datem. Rovněž nebylo sporu o datu a způsobu ukončení smluvního vztahu, a to výpovědí ze dne 23. 3. 2010 k datu 30. 6. 2010, o řádném uplatnění nároku na odškodnění podle ustanovení §669 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), dne 1. 7. 2010, o vyplacení částečného odškodnění dle interního předpisu žalované ve výši uváděné žalovanou a rovněž o tom, že mezi účastníky byla sjednána konkurenční doložka. Účastníci učinili nesporným, že žalobci nebyly vypláceny „superprovize“, že činnost žalobce byla pro žalovanou přínosná a že výplata odškodnění je ve vztahu k žalobci spravedlivá. Tato shodná tvrzení vzal soud prvního stupně za svá skutková zjištění a vycházel z nich při svém rozhodování. Spornou otázkou mezi účastníky byla pouze výše odškodnění, když žalobce tvrdil, že odškodnění má být v intencích ustanovení §669 obch. zák. vypočteno ze součtu vyplacených následných i fixních provizí za posledních pět let; žalovaná však trvala na tom, že odškodnění má být vypočteno pouze z provizí následných. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaná nezpochybňovala nárok žalobce na odškodnění a byla ochotna doplatit mu 85 % k již uhrazeným 15 %, nebylo tedy nutno v řízení provádět důkazy pro závěr, že žalobce splnil podmínky pro výplatu odškodnění podle §669 odst. 1 obch. zák., a soud tedy vycházel z toho, že žalovaná nezpochybňuje, že činnost žalobce pro žalovanou byla přínosná a že je výplata odškodnění spravedlivá. Žalovaná rovněž nezpochybňovala vstupní údaje pro výpočet výše odškodnění, tj. vyčíslení provizí vyplacených žalobci za posledních pět let před ukončením smluvního vztahu. Soud prvního stupně s odkazem na rozhodovací praxi soudů (pozn. odkaz na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 Cmo 302/2013) dovodil, že pro případ výpočtu odškodnění je třeba vycházet jen z vyplacených provizí následných. Dospěl tedy k závěru, že žaloba je co do uplatněného nároku důvodná, a přiznal žalobci právo na odškodnění podle ustanovení §669 odst. 1 obch. zák. s přihlédnutím k existenci konkurenční doložky a po odečtení již vyplaceného odškodnění v maximální zákonné výši, když za základ pro výpočet odškodnění vzal součet vyplacených následných provizí. Pokud se žalobce domáhal, aby odškodnění bylo vypočteno i z provizí fixních, nebylo možno jeho názoru přisvědčit, proto soud prvního stupně co do zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 333.010 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným. Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 163.260 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 16.651 Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak pokud jde o právní hodnocení, odvolací soud se s právními závěry soudu prvního stupně neztotožnil. Odvolací soud vycházel z jednotlivých věcných tvrzení, jež byla mezi účastníky nesporná, přičemž uvedl, že jedinou spornou otázkou byla výše odškodnění, tedy z jakých provizí mělo být odškodnění počítáno – zda jen z provizí následných (jak tvrdila žalovaná), nebo z provizí získatelských, následných a fixních (jak tvrdil žalobce). Odvolací soud konstatoval, že v daném případě byly splněny podmínky pro výplatu odškodnění podle ustanovení §669 odst. 1 a 2 obch. zák., neboť žalobce získal jako obchodní zástupce žalované nové zákazníky a zároveň významně rozvinul obchody s dosavadními zákazníky. To žalovaná nezpochybňovala a k takovému závěru dospěl i soud prvního stupně. Zároveň konstatoval, že placení odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky, a že tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky. Uvedl, že i žalovaná připustila, že žalobci vzniklo právo na odškodnění, nikoliv však ve výši, kterou žalobce požadoval. Odvolací soud dospěl k závěru, že počítá-li žalobce výši odškodnění z provizí, které mu byly vyplaceny z obchodů uzavřených se zákazníky, které získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod, není rozhodné, zda jde o provize získatelské, následné nebo fixní (zde míněny provize, které se platí ve fixní částce při dosažení předepsané produkce, jde o tzv. motivační provize, nikoliv náklady na provoz kanceláře); odškodnění je třeba počítat ze všech těchto provizí. Následné provize nelze vytrhnout ze souvislosti s jinými provizemi, pokud splňují náležitosti, že vyplacené provize vyplývají z obchodů uskutečněných s těmi zákazníky, které žalobce získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje v tom, že odvolací soud při stanovení výše odškodnění ze smlouvy nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení §669 odst. 1 a 2 obch. zák. Odvolacímu soudu zejména vytkla, že odvolací soud u všech žalovanou vyplacených provizí žalobci bez dalšího uzavřel, že jde o provize, které splňují podmínky stanovené v ustanovení §669 odst. 1 písm. a) obch. zák., aniž by je jednotlivě posoudil a zabýval se jejich povahou a aniž by dále zohlednil další kumulativní podmínky uvedené v ustanovení §669 odst. 1 písm. b) obch. zák., že se omezil pouze na úvahu o tom, z jakých provizí má být výše odškodnění stanovena, a že své závěry založil na řadě „údajně“ shodných tvrzení stran, a to i v otázkách právních, nikoliv pouze skutkových, a že s odkazem na tato zjištění pak zcela rezignoval na jakékoliv právní posouzení splnění zákonných podmínek práva na odškodnění, které mají zásadní vliv i na stanovení jeho výše.
K dovolání žalované se žalobce dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení otázky naplnění podmínek dle §669 odst. 1 obch. zák., kterou odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolání žalované je proto i důvodné.
Podle ustanovení §669 obch. zák. má obchodní zástupce v případě ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestliže a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a b) placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky ve smyslu §672a (odstavec 1).
Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud opakovaně k tomuto ustanovení uvádí, že vznik práva obchodního zástupce na odškodnění v případě ukončení smlouvy o obchodním zastoupení je podmíněn současným splněním dvou předpokladů; jednak že obchodní zástupce zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, jednak že placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky, a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka. První z uvedených předpokladů není splněn již tím, že byl rozvinut významně obchod v důsledku činnosti obchodního zástupce; k jeho naplnění je též třeba, aby zastoupený měl i po ukončení vztahu obchodního zastoupení výhody vyplývající z obchodů se zákazníky, jež obchodní zástupce získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011).
Odvolací soud však v projednávané věci při zkoumaní naplnění prvního z předpokladů vzniku práva obchodního zástupce na odškodnění (tedy naplnění podmínky dle §669 odst. 1 písm. a/) neposuzoval, zda žalovaná měla i po ukončení vztahu obchodního zastoupení výhody vyplývající z obchodů se zákazníky, jež žalobce získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod. Odvolací soud pouze konstatoval, že v daném případě byly splněny podmínky pro výplatu odškodnění, neboť žalobce získal jako obchodní zástupce žalované nové zákazníky a zároveň významně rozvinul obchody s dosavadními zákazníky. Jeho právní posouzení je proto neúplné, tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3359/2011 dále dovodil, že druhým z předpokladů je, že placení odškodnění je vzhledem ke zvláštním okolnostem konkrétního případu spravedlivé. Jako zvláště významné hledisko pro uplatnění korektivu ekvity zákon zdůrazňuje provizi, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných se zákazníky, které získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod. Tato provize nemusí být nutně identická s provizí, která byla obchodnímu zástupci vyplacena. Posouzení této skutečnosti nelze pominout, má-li být hodnoceno, zda jsou naplněna kritéria §669 odst. 1 písm. b) obch. zák. (obdobně srov. např. rozsudek ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4957/2015).
Odvolací soud však ani při zkoumaní naplnění druhého z předpokladů vzniku práva obchodního zástupce na odškodnění (tedy naplnění podmínky dle §669 odst. 1 písm. b/) těmto požadavkům nedostál. Odvolací soud se k druhému z předpokladů vzniku práva obchodního zástupce na odškodnění omezil pouze na obecné konstatování, že placení odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky, že tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky a že i žalovaná připustila, že žalobci vzniklo právo na odškodnění, nikoli však ve výši, kterou žalobce požadoval. Z odůvodnění však nelze seznat, zda byla u žalobce naplněna podmínka ztráty provize, jež by mu plynula z obchodů uskutečněných se zákazníky žalované, které získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod.
Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že následné provize nelze vytrhnout ze souvislosti s jinými provizemi, pokud splňují náležitosti, „že vyplacené provize vyplývají z obchodů uskutečněných s těmi zákazníky, které žalobce získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod“, a je tedy třeba při stanovení výše odškodnění vycházet i z nich, aniž by však správně vyložil a aplikoval ustanovení §669 odst. 1 obch. zák. ve smyslu výše uvedených závěrů, je jeho právní posouzení věci neúplné, tudíž nesprávné.
V souzené věci je třeba zjistit a vyhodnotit podstatu tzv. získatelské, následné a fixní provize (srov. jednotlivé druhy provize placené na základě smlouvy o obchodním zastoupení), kterou žalobce v souvislosti s výkonem obchodního zastoupení získával. Není možné automaticky započítávat veškeré druhy těchto provizí, naopak je nezbytné posoudit, zda skutečně všechny tyto provize vyplývají z obchodů uskutečněných s těmi zákazníky, které žalobce získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod, a zda je žalobce ukončením vztahu obchodního zastoupení ztrácí (což předpokládá, že by je jinak z již uskutečněných obchodů dostával). To však odvolací soud neučinil.
Vzhledem k uvedeným závěrům se již dovolací soud nezabýval dovolatelkou předestřenou otázkou rozlišení povahy provizí. Takovou otázkou se ani zabývat nemohl, neboť se jí nezabýval ani odvolací soud.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s §243g odst. 1 věta první o. s. ř. závazný.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu