ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2317.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2317/2018-305
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BENE – stavební společnost, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U Průhonu 1588/11a, PSČ 170 00, IČO 45310173, zastoupené Jaroslavem Hlávkou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Šlikova 301/28, PSČ 169 00, proti žalované CANABA – Pozemní stavby, s.r.o. , se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Štětkova 1001/5, PSČ 140 00, IČO 63146452, zastoupené JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem, se sídlem v Děčíně, Řetězová 195/2, PSČ 405 02, o zaplacení částky 570 776 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 16/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 4 Cmo 24/2017–282, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2016, č. j. 1 Cm 16/2010-225, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 570 775,80 Kč s ročním úrokem z prodlení od 14. listopadu 2009 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 4 Cmo 24/2017-282, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle dovolatelky nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena právní otázka, zda „lze odepřít právní ochranu výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty, pokud věřitel jako objednatel na jedné straně využívá v běžné obchodní činnosti (např. na stavbě) zvyk ústního jednání a v řízení před soudem namítá nedodržení písemné formy pro právní jednání změny smlouvy ze strany dlužníka, když písemnou formu k tomuto právnímu jednání stanoví smluvní ujednání stran“.
Předmětná otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na jejím vyřešení nezávisí napadené rozhodnutí.
Odvolací soud své rozhodnutí na tomto závěru, resp. na dovolatelkou formulované otázce nepostavil. Vyřešení dovolatelkou formulované otázky tak nemohlo mít na výsledek sporu vliv, neboť závěr soudu o tom, že žalované nevzniklo právo na požadovanou smluvní pokutu za situace, kdy předala dílo později, než bylo ujednáno v písemné smlouvě, byl odůvodněn pochybením na straně žalované a její nedostatečnou součinností. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná žalobkyni neumožnila dílo dokončit ve sjednaném termínu, neboť jí neposkytla potřebnou součinnost a nezajistila provedení prací, které měly pracím žalobkyně předcházet.
Dovolání tudíž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu