ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2346.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2346/2018-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně BRANO a.s. , se sídlem Opavská 1000, 747 41 Hradec nad Moravicí, identifikační číslo osoby 45193363, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem náměstí Republiky 2/1, 746 01 Opava, proti žalované SOV - trading spol. s r.o. , se sídlem Pekařská 2806/73, Předměstí, 746 01 Opava, identifikační číslo osoby 60776196, zastoupené JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem Masná 1493/8, 702 00 Ostrava, o zaplacení 3 901 827 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 130 C 85/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2018, č. j. 15 Co 18/2018 – 152, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 1. 2018, č. j. 15 Co 18/2018 – 152, změnil usnesení Okresního soudu v Opavě (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 4. 12. 2017, č. j. 130 C 85/2015-135, tak, že se řízení nepřerušuje.
Odvolací soud vyšel z obsahu spisu, z něhož se podává, že v řízení zahájeném dne 21. 11. 2015 vymáhá žalobkyně po žalované zaplacení finanční částky z titulu vrácení částky vyplacené na základě neplatné smlouvy o narovnání, tedy vrácení peněz bez právního důvodu. Z listin založených ve spise soud rovněž zjistil, že žalovaná (v procesním postavení žalobkyně) se domáhala u soudu po žalobkyni (v procesním postavení žalované) vydání určité finanční částky návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu. Krajský soud v Ostravě vydal směnečný platební rozkaz, proti kterému podala žalobkyně (tehdy žalovaná) námitky založené na tvrzení o falešnosti směnky, její neplatnosti a neexistenci dluhu s tím, že nikdy nedošlo k řádnému uzavření smlouvy o narovnání. Krajský soud v Ostravě nechal směnečný platební rozkaz v platnosti a Vrchní soud v Olomouci jeho rozhodnutí potvrdil, když souhlasil se závěry soudu prvního stupně; k námitce neexistence dluhu uvedl, že žalovaná (ve směnečném řízení žalobkyně) splnila všechny své procesní povinnosti o tom, že je majitelem tvrzené směnky, a uvedl, že nelze připustit, aby žalobkyně (ve směnečném řízení žalovaná) namítala, že směnka nemá kauzu, aniž by zároveň tvrdila, proč tedy směnku podepsala, a že tedy důkazní břemeno ohledně tvrzení, že jí podepsaná dohoda o narovnání nebyla po podpisu vrácena žalovanou do její dispozice, tíží žalobkyni a ta v tomto směru důkazní břemeno neunesla. Uvedl, že naopak provedené důkazy svědčily o opaku tvrzení žalobkyně, pokud na jejím podkladě žalobkyně plnila. Podle vrchního soudu se krajský soud (v tehdejším řízení) správně vypořádal i s námitkou neplatnosti dohody o narovnání. Proti tomuto rozhodnutí je vedeno u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolací řízení pod sp. zn. 29 Cdo 1971/2017.
Krajský soud v Ostravě, jako odvolací soud v dané věci, při přezkoumání rozhodnutí Okresního soudu v Opavě, který usnesením přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného Nejvyšším soudem pod sp. zn. 29 Cdo 1971/2017, vyšel při právním posouzením věci z ustanovení §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož, pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět. K odvolací námitce žalobkyně, která důvod pro přerušení řízení spatřovala v probíhajícím dovolacím řízení ve věci řízení směnečného, uvedl, že z rozhodnutí vedeném Vrchním soudem v Olomouci vyplývá, že tento soud dospěl k závěru, že důkazní břemeno ohledně skutečnosti, na kterých je postavena námitka směnečného dlužníka o neexistenci směnkou zajištěného dluhu, nese tento dlužník, tj. žalobkyně, ve směnečném řízení žalovaná, která však procesní břemeno neunesla. Konstatoval zároveň, že předmětem posouzení Nejvyššího soudu v rámci podaného dovolání vedeného pod sp. zn. 29 Cdo 1971/2017 může být pouze to, zda nižší soudy posoudily v řízení správně procesní břemeno, a nikoliv to, zda dohoda o narovnání, na základě které žalobkyně poskytla plnění, jež v této věci žádá zpět, byla uzavřena a je platná. Z tohoto důvodu je pak podle odvolacího soudu v rozporu se zásadou procesní ekonomie institut přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. aby soud prvního stupně v této věci vyčkával rozhodnutí o dovolání ve věci vedené pod sp. zn. 29 Cdo 1971/2017, neboť rozhodnutí dovolacího soudu neposkytne (a ani nemůže poskytnout) závěry použitelné pro rozhodnutí v této věci v rámci posouzení předběžné otázky o existenci a platnosti dohody o narovnání, na základě které žalobkyně plnila. Krajský soud v Ostravě proto změnil rozhodnutí Okresního soudu v Opavě tak, že řízení se nepřerušuje a konstatoval, že bude na soudu prvního stupně, aby v pokračujícím řízení provedl ke sporným otázkám dokazování a dospěl k přiléhavým skutkovým a právním závěrům.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, a to, zda je dovolací soud oprávněn posoudit pouze otázku unesení procesních břemen vztahujících se k tvrzené neplatnosti smlouvy, či je oprávněn přímo posoudit otázku platnosti/neplatnosti smlouvy, když v položených otázkách v rámci dovolání v jiné věci je konkrétně uvedeno, že je třeba vyřešit otázku „zda je smlouva platně uzavřena, pokud nedojde k její akceptaci, byť by se strany chovaly jakoby došlo k jejímu platnému uzavření?“ Dovolatelka je přesvědčena, že Nejvyšší soud je oprávněn zabývat se i platností/neplatností smlouvy, když toto bylo výslovně uvedeno v položené otázce, a není vázán pouze na posouzení unesení procesních břemen. Podle dovolatelky bude Nejvyšší soud muset posoudit usnesení procesních břemen v souvislosti s tím, zda považuje dohodu o narovnání za platnou či nikoliv. Má tedy za to, že je zcela nehospodárné v tomto řízení pokračovat, a naopak je vhodné, aby řízení bylo přerušeno a bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, neboť má za to, že pokud bylo podáno dovolání proti usnesení, kterým se řízení nekončí, nelze takové dovolání považovat za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Vždy se však musí jednat o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelka zakládá otázku, o níž se domnívá, že je otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, na vlastních právních odůvodněních řešené otázky přerušení řízení, z nichž však odvolací soud při posouzení důvodů pro přerušení řízení nevyšel. Odvolací soud dospěl k závěru, že by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie, aby soud v dané věci vyčkával rozhodnutí o dovolání podané žalobkyní v jiné věci, neboť dovodil, že rozhodnutí v poukazované věci neposkytne, a ani nemůže poskytnout závěry použitelné pro rozhodnutí v dané věci v rámci posouzení předběžné otázky o existenci a platnosti dohody o narovnání, jestliže předmětem posouzení Nejvyššího soudu v rámci poukazovaného jiného dovolacího řízení může být pouze to, zda nižší soudy posoudily procesní břemeno v řízení správně. Dovolatelkou položená otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., je-li založena na jiných závěrech, než k jakým dospěl v daném řízení odvolací soud. K nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ), kdy judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, resp., na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, je dovolání nepřípustné.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 8. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu