ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2381.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2381/2018-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce S. H. , podnikatele se sídlem H. n. B., zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Smetanova 1101, 755 01 Vsetín, proti žalované KRABOSPOL s.r. o. , se sídlem Písečník 1426/68, Husovice, 614 00 Brno, identifikační číslo osoby 63497301, zastoupené JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem Pekařská 13, 602 00 Brno, o zaplacení 323 973,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/49 Cm 157/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2017, č. j. 7 Cmo 152/2017-314, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 003 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Františka Novosada, advokáta se sídlem Smetanova 1101, Vsetín.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“)
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, dospěl po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) ze dne 18. 12. 2017, č. j. 7 Cmo 152/2017-314, jímž byl potvrzen vyhovující rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 4. 2017, č. j. 17/49 Cm 157/2010-281, k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva - předestřené dovolatelkou - tj., zda a za jakých podmínek je možné při částečném plnění konstatovat, že toto částečné plnění vyjadřuje uznání celého dluhu co do důvodů a výše. Odvolací soud posuzoval okolnosti částečného plnění žalovanou, když vyšel ze zjištění, že žalovaná na cenu žalobcem dodaných ryb ve výši 1 323 973,67 Kč zaplatila dne 30. 1. 2007 částku 1 000 000 Kč, avšak neprokázala, že by v okamžiku částečného plnění vznesla vůči žalobci námitku ohledně výše ceny dodaného zboží, resp. že by žalobci výslovně sdělila, že částečným plněním neuznává dluh ve zbývající části. Odvolací soud vzal v úvahu, že žalovaná až poté, co v předešlém řízení odvolací soud ve zrušujícím rozsudku zavázal soud prvního stupně právním názorem, že mezi účastníky nebyla platně uzavřena kupní smlouva, a že se má soud prvního stupně zabývat otázkou, zda na platbu žalované žalobci nelze pohlížet jako na uznání závazku, založila svoji obranu proti fikci uznání závazku na tvrzení, že částečnou platbou nehodlala uznat i zbytek dluhu. Své tvrzení podle skutkového závěru odvolacího soudu však neprokázala. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu tedy nevyplynulo, že by existovaly okolnosti, které by vylučovaly právní závěr soudu, že částečným plněním nedošlo k uznání závazku žalovanou. Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4777/2008 a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, na něž žalovaná v dovolání poukazuje, z nichž vyplývají závěry, že je třeba vycházet z celkového jednání dlužníka a že dlužník uznal zbytek dluhu, plnil-li částečně svůj dluh vůči věřiteli za situace, kdy před tím, než započal s plněním či později, celkovou výši dluhu nezpochybnil, ani případně nevytkl vady plnění.
Zakládá-li dovolatelka své dovolací námitky na zpochybňování skutkových zjištění v dané věci, na polemice se skutkovým stavem, na kritice hodnocení důkazů a na vlastních skutkových závěrech o okolnostech uznání dluhu, k nimž však odvolací soud nedospěl, je třeba zdůraznit, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nemohl-li tedy Nejvyšší soud přisvědčit dovolatelce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení dovolatelkou předestřené právní otázky posuzování uznání dluhu částečným plněním, není dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné, proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že žalobce podal k dovolání žalované prostřednictvím svého zvoleného advokáta vyjádření, rozhodl Nejvyšší soud o náhradě nákladů řízení, jak ve výroku II. tohoto usnesení uvedeno. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba blíže zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 8. 8. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu