ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2395.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2395/2018-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové, ve věci žalobkyně ALTECH Mladá Boleslav, s. r. o. , se sídlem v Plazích, č. p. 103, identifikační číslo osoby 61680371, zastoupené Mgr. Michalem Bedrnou, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, proti žalované ALCA BOHEMIA s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, identifikační číslo osoby 61683761, zastoupené JUDr. Mgr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Nitranská 988/19, o zaplacení částky 759.000 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti vydat movitou věc, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 10/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, č. j. 54 Co 333/2017-249, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.084,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 9. 2016, č. j. 41 C 10/2014-173, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 751.161,60 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným oproti povinnosti žalobkyně vydat žalované podlahové dílce ve výroku blíže konkretizované (bod I. výroku), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 7.838,40 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným oproti povinnosti žalobkyně vydat žalované podlahové dílce ve výroku blíže konkretizované, zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku) a o náhradě nákladů řízení státu (bod IV. výroku). Dále rozhodl o vrácení zálohy na znalečné žalobkyni (bod V. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným odvolací řízení o odvolání žalované do zamítavého výroku o věci samé (tj. bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně) zastavil (první výrok) a rozhodl, že ve vyhovujícím výroku o věci samé (tj. bod I. výroku) se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 751.161,60 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným oproti povinnosti žalobkyně vydat žalované podlahové dílce ve výroku blíže konkretizované, se zamítá (druhý výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (třetí výrok), o náhradě nákladů řízení státu (čtvrtý výrok) a v bodě V. výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni se záloha na znalečné nevrací (pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně co do druhého výroku rozsudku, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, když napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné, případně za nedůvodné.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku dle jejího mínění v rozhodování Nejvyššího soudu dosud neřešenou, „zda je ve smyslu §420 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), rozhodující určení jakosti nebo provedení zboží popsané ve smlouvě (či dle vzorku) za situace, kdy bylo dodáno zboží dle vzorku, které však odporuje označení (specifikaci) zboží popsanému ve smlouvě s tím, že taková smlouva sice neobsahuje výčet konkrétních požadavků na jakost zboží, avšak je v ní uveden název zboží, které je ustáleně obchodováno na daném segmentu trhu a z jehož označení na daném segmentu trhu bez rozporu ony konkrétní nezaměnitelné vlastnosti vyplývají“.
Dovolatelka v této souvislosti uvádí, že pokud by odvolací soud neporušil podmínky řízení, musel by na základě provedených znaleckých posudků nutně dospět ke skutkovému zjištění, že žalovaná žalobkyni dodala jinou dřevinu než takovou, která je na trhu obchodována pod označením Barmský ořech, tj. dodala jí dřevinu zcela jiných vlastností a navíc o daleko nižší skutečné hodnotě. Dle dovolatelky žalovaná dodala dřevinu dle vzorku vybraného žalobkyní, avšak dřevinu s vlastnostmi zcela odlišnými, než bylo ujednáno v kupní smlouvě. Za této situace je tak dle dovolatelky nutno dojít k závěru, že smluvní ujednání (v němž je uveden název zboží, které je ustáleně obchodováno na daném segmentu trhu a z něhož na daném segmentu trhu bez rozporu ony konkrétní nezaměnitelné vlastnosti vyplývají) má přednost před určením zboží dle vzorku.
Odvolací soud v projednávané věci konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že jednatel žalobkyně Ch. spolu s Č. učinili výběr podlahových dílců ve skladu žalované, a to bez jakýchkoli bližších požadavků, tím spíše na jejich tvrdost, když hlediskem výběru vhodné dřevěné podlahy bylo pouze to, aby barevně zapadla do interiéru, tj. barva a kresba dřeva. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že objednatel vůbec neřešil tvrdost dřeva, ale jen to, aby dřevo vyhovovalo po architektonické stránce, že mu žalovanou bylo dodáno zboží, které si podle vzorku objednal (§420 odst. 3 věta první obch. zák.), a že označení Barmský ořech je nikoliv botanický, ale obchodní název, s nímž nelze spojovat žádné specifické vlastnosti, a nejedná se tudíž o žádnou skrytou vadu dodaného zboží.
Přípustnost dovolání však nemohou založit námitky žalobkyně založené na její odlišné verzi skutkového stavu. Žalobkyně nerozporuje právní posouzení, nýbrž brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, který dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka tak při formulaci výše předestřené otázky pomíjí, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž by však znovu provedl důkazy prováděné soudem prvního stupně, a ignoroval tak dle dovolatelky zcela §213 odst. 2 o. s. ř., neboť jde o námitku vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá. Ze stejného důvodu nejsou případné ani námitky dovolatelky rozporující závěr odvolacího soudu ohledně včasnosti vytknutí vad, když dle dovolatelky měl odvolací soud zopakovat svědecký výslech pana Zdeňka Nováka, aby mohl vůbec dospět k opačnému skutkovému zjištění ohledně včasnosti vytknutí vad, což se však nestalo.
Na uvedeném závěru o tom, že k námitce vady řízení by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), nemůže ničeho změnit dovolatelkou tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, kdy dovolatelka dovozuje, že se v takovém případě vždy jedná o přípustný dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 8. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu