ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2481.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2481/2018-499
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ELA LITVÍNOV, spol. s r.o., se sídlem v Litvínově, Hornická 337, IČO 64653137, zastoupené JUDr. Kateřinou Koberovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti žalované Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem , se sídlem v Ústí nad Labem, Pasteurova 3544/1, IČO 44555601, zastoupené JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, o zaplacení částky 212 540 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 127/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. února 2018, č. j. 17 Co 209/2017-466, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 11 471 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. února 2017, č. j. 7 C 127/2005-418, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jednalo se v pořadí o již třetí rozhodnutí soudu prvního stupně v řešené věci, neboť první rozhodnutí – usnesení ze dne 12. března 2007, č. j. 7 C 127/2005-95, kterým soud prvního stupně řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“), bylo v části týkající se zastavení řízení co do částky 19 822 Kč zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. prosince 2007, č. j. 17 Co 204/2007-110. Žalobkyně dne 8. září 2006 rozšířila žalobu celkem o částku 192 718 Kč s příslušenstvím a soud prvního stupně toto rozšíření žaloby připustil. Druhým rozhodnutím soudu prvního stupně – usnesením ze dne 17. prosince 2009, č. j. 7 C 127/2005-161, bylo řízení zastaveno co do částky 110 004 Kč a soud rozhodl o postoupení věci ÚOHS. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 17 Co 144/2010-242, potvrdil usnesení soudu prvního stupně co do zastavení řízení ohledně částky 100 000 Kč, ve zbylé části týkající se částky 10 004 Kč rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. října 2013, č. j. 23 Cdo 2344/2011-275, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že žalobkyní uplatňovaná škoda vznikla dle okolností případu z obchodněprávního vztahu a podle §7 odst. 1 o. s. ř. je v takové věci dána pravomoc obecných soudů.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. února 2018, č. j. 17 Co 209/2017-466, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013.
Dovolatelka v dovolání uvedla, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nikde dále v dovolání však dovolatelka neformulovala konkrétní otázku hmotného práva, která by podle jejího názoru splňovala uvedené kritérium přípustnosti dovolání. Většinu svojí argumentace dovolatelka věnovala argumentaci o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem a poukazovala na to, v jaké výši jí měla vzniknout škoda. V závěru dovolání dovolatelka uvedla, že „celá věc je velmi specifická a nemá v rozhodovací praxi ustálené místo,“ a dále: „V rozhodovací praxi českých soudů není judikatury ohledně posuzování nároků osoby z důvodu, že se chtěla vysoutěžit (sic!) veřejnou zakázku, investovala se (sic!) peníze, aby se soutěže mohla osoba účastnit a následně o veřejné zakázce bylo rozhodnuto nezákonně.“ Uvedenou citaci nelze považovat za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, neboť dovolatelka nejenže neformulovala konkrétní právní otázku, na jejímž řešení podle jejího názoru závisí napadené rozhodnutí, ale její argumentace je také nesrozumitelná z hlediska jazykového.
K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně nesplňuje požadavky zákona na obsahové náležitosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to z důvodu vad, pro které v dovolacím řízení nelze pokračovat a které nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Dovolatelka v dovolání zároveň navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, v němž byl přijat závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalobkyně na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 8. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu