ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2713.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2713/2018-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Dial Telecom, a. s., se sídlem v Praze 8, Křižíkova 36a/237, IČO 28175492, zastoupené Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, proti žalované UPC Česká republika, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Závišova 502/5, IČO 00562262, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, o žalobě podle části páté o. s. ř., o nahrazení rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu a předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 264/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2018, č. j. 24 Co 240/2016-163, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 4114 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. července 2016, č. j. 25 C 264/2014-111, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 23. dubna 2014, č. j. 53671/2013-606/XII. vyř. a rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 28. července 2014, č. j. ČTÚ-36218/2014-603, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. března 2018, č. j. 24 Co 240/2016-163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013.
Dovolatelka v dovolání uvedla, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nikde dále v dovolání však dovolatelka neformulovala konkrétní otázku hmotného práva, která by podle jejího názoru splňovala uvedené kritérium přípustnosti dovolání. Značná část dovolání byla věnována shrnutí dosavadního průběhu řízení a následné polemiky dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem. Dovolatelka však nikde v dovolání neformulovala konkrétní právní otázku, která by splňovala kritéria uvedená v §237 o. s. ř. Za způsobilé vymezení přípustnosti nelze považovat pouhé uvedení, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soud nebyla řešena, nýbrž je nutné, aby dovolatelka v dovolání rovněž uvedla, o jakou konkrétní otázku hmotného práva se jedná.
K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
K dovolatelčině námitce nesprávného zjištění skutkového stavu věci dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, a nepřísluší mu přezkum rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Uvedené vyplývá také ze znění §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně nesplňuje požadavky zákona na obsahové náležitosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to z důvodu vad, pro které v dovolacím řízení nelze pokračovat a které nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 8. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu