ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2725.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2725/2018-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně D. K. , narozené XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740/34, proti žalovaným 1) RENTALKON, a. s. , se sídlem v Brně, Hlinky 995/70, identifikační číslo osoby 25700235, 2) STANO PRAHA a. s. , se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1462/198, identifikační číslo osoby 25680081, obě zastoupeny Mgr. Ladou Behenskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 864/19, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 183/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, č. j. 13 Co 404/2017-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každé ze žalovaných částku 12.087,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaných.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 4 C 183/2016-70, zamítl žalobu o zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím ve výroku uvedeným
(bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalované vyjádřily tak, že je navrhují jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v plném rozsahu, tj. v prvním a druhém výroku, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Při respektování shora uvedených kritérií nemůže přípustnost dovolání založit námitka dovolatelky, že „otázka dokazování, resp. rekonstrukce obsahu ústně uzavřené zprostředkovatelské smlouvy“ v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka touto otázkou a dalšími námitkami v dovolání obsaženými ve skutečnosti podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem a zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu (respekt. soudu prvního stupně), že v otázce předmětu (obsahu) mezi účastníky uzavřené smlouvy byla prokázána tvrzení žalovaných o zprostředkování vztaženém k realizaci daného obchodního případu s konkrétní osobou (p. P.), přičemž tím byla vyvrácena tvrzení žalobkyně o generální povaze smlouvy.
Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, judikoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než
ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud dále poznamenává, že rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat právě jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a takto vymezeným důvodem je dovolací soud vázán i při zkoumání přípustnosti dovolání. Proto se Nejvyšší soud jinými důvody (okolnostmi) nezabývá. Stejně tak
i k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Ve smyslu shora uvedeného pak nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky (že odvolací soud postupoval zjevně mechanicky, formálně, odhlížel od podstaty vztahu mezi účastníky, ke kterému bylo vedeno dokazování, neodstranil přesvědčivě pochybnosti, které zůstaly po rozhodnutí soudu prvního stupně, rezignoval na podrobné rozkrytí vzájemných vztahů mezi jednotlivými aktéry, obsah rozhodnutí odvolacího soudu zůstal na samé hranici srozumitelnosti apod.), neboť těmito námitkami žalobkyně odvolacímu soudu vytýká možné vady řízení; k těm by dovolací soud mohl za určitých podmínek, jak již výše uvedeno, přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu