ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2757.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2757/2018-725
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. JIHOČESKÁ STAVEBNÍ s. r. o. v likvidaci se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 1771/43, IČO 25164490, zastoupené Mgr. Petrou Wölflovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Otakarova 1159/57, proti žalované STAVOREMONT a. s. se sídlem v Krnově, Pod Bezručovým vrchem, Hlubčická 2259/50a, IČO 25377973, zastoupené Mgr. Miroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Bruntále, Partyzánská 1771/16, o zaplacení částky 13 621 257,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 43/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2017, č. j. 4 Cmo 17/2017-668, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. září 2016, č. j. 28 Cm 43/2010-607, zastavil řízení ohledně nároku, kterým se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč za každý den prodlení s úhradou faktury č. 7/2009 od 30. října 2010 do zaplacení a ve výši 10 000 Kč za každý den prodlení s úhradou faktury č. 9/2009 od 30. října 2010 do zaplacení (výrok I). Soud prvního stupně dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 216 716,36 Kč s příslušenstvím (výrok II). V části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 296 410,31 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok III) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 993 722 Kč (výrok IV). Doplňujícím usnesením ze dne 8. prosince 2016, č. j. 28 Cm 43/2010-655, uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit České republice – Krajskému soudu v Ostravě na nákladech řízení státu částku 3 213,25 Kč (výrok I) a dále povinnost zaplatit České republice – Krajskému soudu v Ostravě na soudním poplatku částku 8 670 Kč (výrok II).
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. června 2017, č. j. 4 Cmo 17/2017-668, potvrdil ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a ve výroku IV a ve výroku I doplňujícího usnesení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 936 994 Kč a žalovaná je povinna zaplatit státu na účet Krajského soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení částku 816,80 Kč (výrok II). Dále odvolací soud zrušil výrok II doplňujícího usnesení soudu prvního stupně (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. září 2017 (čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013.
Dovolatelka sice uvedla, že přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se podle jejího mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak nikde dále v dovolání neuvedla, o jakou konkrétní právní otázku splňující kritéria §237 o. s. ř. se jedná, ani neodkázala na rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se odvolací soud měl odchýlit. Dovolatelka odkazovala v celém dovolání pouze na jedno rozhodnutí – nález Ústavního soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 92/08, který ovšem na řešenou věc nedopadá, neboť Ústavní soud se v něm vyjádřil k posuzování náhrady nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. v případě, že účastníci řízení uzavřeli smír. Převážný obsah dovolání pak představoval shrnutí dosavadního průběhu řízení, zejména řízení před odvolacím soudem. Jestliže dovolatelka namítala, že odvolací soud se nevypořádal s jejími odvolacími námitkami, jedná se o námitku vady řízení, která není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Rovněž dovolatelčina námitka nedostatečného odůvodnění výroků o nákladech řízení představuje námitku vady řízení a z výše uvedeného důvodu taktéž nezaloží přípustnost dovolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně nesplňuje požadavky zákona na obsahové náležitosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to z důvodu vad, pro které v dovolacím řízení nelze pokračovat a které nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 8. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu