ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2781.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2781/2018-758
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. C. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ110 00, proti žalované Credit Suisse First Boston (Praha) a.s. v likvidaci se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, IČO 45281335, zastoupené Mgr. Luďkem Vránou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 323/13, PSČ 118 00, o zaplacení částky 6 500 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 14/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2017, č. j. 3 Cmo 4/2016-706, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :´
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“)
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. července 2017, č. j. 3 Cmo 4/2016-706 potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2011, č. j. 32 Cm 14/2003-202 ve výroku pod bodem I, kterým byla žaloba na zaplacení částky 6 500 000 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výroku pod bodem II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 27 199 892,50 Kč k rukám jejího zástupce a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a §241a odst. 1 o. s. ř., z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když vyřešená právní otázka má být dle dovolatelky dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku platnosti Smlouvy o poskytování právních služeb advokáta ze dne 12. listopadu 1998 a Smlouvy o ochraně důvěrných informací ze dne 2. prosince 1998, rovněž nesprávně posoudil Projekt pro snížení portfolia pochybných aktiv českých bank s možností použití pro všechny finanční a průmyslové instituce ze dne 21. října 1998. Dovolatel má dále za to, že v průběhu celého soudního řízení docházelo k mnoha procesním pochybením, které vedly k nesprávným skutkovým závěrům. Rovněž podle dovolatele odvolací soud stanovil nesprávnou výši náhrady nákladů řízení.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel současně navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí, protože výkonem rozhodnutí by mohla být v případě zrušení rozhodnutí žalobci způsobena nenávratná újma.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Jak již Nejvyšší soud několikrát judikoval (např. v usnesení ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 NSČR 92/2013), může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Žádost dovolatelky, podle níž „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, významově neodpovídá ve smyslu §237 o. s. ř. požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného práva nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, či usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatel nedostál výše uvedeným požadavkům na řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., když neuvedl, od jakého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má dovolací soud v souvislosti s dovolatelem formulovanými právními otázkami v nyní řešeném případě odchýlit.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolatel v dovolání dále navrhuje odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem žalobce na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 9. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu